O jednom filmu a jedné základně (která je zatím jen na papíře)

Na Google video je možno shlédnout Threads britský televizní film z roku 1984. Téměř čtvrt století od vzniku mu ubralo jen velmi málo na jeho velmi ponurých kvalitách. Threads je zdaleka nejrealističtějším filmovým zpracováním následků jaderné války, jaké jsem kdy měl možnost vidět. Přestože svou pozornost primárně zaměřuje na dvě rodiny z anglického Sheffieldu, poskytuje také jako dokudrama mnohem širší perspektivu na vývoj událostí po termojaderné válce a to od hodin a dnů po „výměně“ až po následující dekádu.

Threads dost názorně ukazuje, že jsou mnohem horší věci, než potenciální dopady ropného zlomu, klimatických změn a finančních kolapsů a nutí člověka se velmi vážně zamyslet, zda jadernou válku stojí vůbec za to přežít, protože totálně bezútěšná existence, jež po ní následuje není ničím jiným než peklem na Zemi.

Svou pozornost by měli filmu věnovat bez nadsázky všichni, protože toto téma je naneštěstí opět aktuální a týká se nás všech. Podivně působí i fakt, že první salvy války, která posléze ve filmu ústí v nukleární apokalypsu byly scénáristy situovány do Íránu.

Rostoucí militarismus současné doby spojený se stoupajícím potenciálem konfliktů o surovinové zdroje, jen zvyšuje riziko jaderného holocaustu.

Znovu se proto v této souvislosti ptám, jaké má pro nás radarová základna USA výhody? Zatím jsem totiž žádné relevantní odpovědi nedostal. To nám opravdu stojí investice za pár miliard za případná rizika? Pokud má někoho radar chránit jsou to na prvním místě USA. Pokud je obranou před raketami z Íránu, proč se nebuduje v Turecku, či Řecku, které jsou z tohoto hlediska geograficky mnohem vhodněji umístěné?

Tady nejde o zavděčení se komukoliv, ale o zájmy naší republiky a jejích občanů. Čím konkrétně zvýší tento radar naši bezpečnost? To máme opravdu věřit, že Írán má zájem udeřit svými raketami na ČR? To mi připadá jako extrémně nepravděpodobný, pokud ne rovnou směšný koncept. Navíc zde uvažujeme o instalaci systému, který zatím neprokázal svou plnou funkčnost ani při zkouškách.

Fakt - jsme energeticky závislí na Rusku. Nemusí se nám to líbit, ale je to tak a přes mediální proklamace tato závislost stoupá a ne klesá. Nedívejme se na tuto situaci ideologickými brýlemi. Ne nadarmo se říká, že když člověku začnou okolo hlavy svištět kulky, jde veškerá politika do ………. . Dívejme se na situaci otázkou prostého přežití. Z mého pohledu vystaví radarová základna oblast svého případného umístění zvýšenému riziku teroristického nebo konvenčního útoku a v případě jaderného střetu pak bude tato oblast (pravděpodobně střední Čechy) primárním cílem, jako významné komunikačně - monitorovací centrum nepřítele.

A že USA a Rusko jsou dnes strategičtí partneři? Nechtějte mě rozesmát. Jejich zájmy se čím dál zřetelněji rozcházejí a třecí plochy v bývalých sovětských republikách a v kaspické oblasti jsou stále zřetelnější. V Gruzii jsou od sebe jednotky USA a Ruska pár kilometrů, pokud ne rovnou stovek metrů. A v budoucnu bude napětí nejspíš dál stoupat – zejména ohledně vztahů Rusko – Írán, Rusko – Sýrie, Írán – Venezuela, Rusko – Čína atd.

Veďme proto v rámci možností samostatnou politiku v EU a NATO. Nepoklonkujme nikomu. V bilaterálních vztazích s USA bych nabádal k velké obezřetnosti. Co pro nás v posledních dekádách USA udělali, že se odvažují žádat nás o přijetí tak vysokých rizik? Vzpomeňme na výsledky mnoha amerických investic, na lustrování spoluobčanů, při žádosti o víza. USA nám ropu ani plyn nedodají a bezpečnost nezajistí, stěží jsou schopni se postarat sami o sebe a to ještě na úkor poloviny světa. Jejich armáda je ve snaze o udržení zbylých ropných rezerv na pokraji svých kapacit, dolar devalvuje, ekonomika stojí na dluzích, v nichž se pomalu topí (jako pověstný had požírající vlastní ocas), energetická a dopravní infrastruktura stojí a padá s ropou a plynem a vykazuje známky opotřebení. Největším problémem řady Američanů (zdaleka, ale ne všech) však je, že si nejsou ochotni přiznat, že jejich způsob života je neudržitelnou slepou uličkou a že navíc existuje svět a lidé za hranicemi USA, kteří také chtějí žít důstojně. Každý, kdo poukáže na tyto nešvary, je záhy onálepkován značkou anti-amerikanisty. Existuje však něco takového? Existuje anti-italismus, anti-rusismus, anti-iránismus? A pokud anti-amerikanismus skutečně existuje, proč současná americká politika vyvolává odpor a nenávist?

USA jsou na sestupu v nejširším slova smyslu. Nejděsivější je morální úpadek současného vedení - dosazování loutkových vlád, lživé záminky k válce, mučení jako „legitimním“ nástroj při výslechu, věznění bez soudu. Spojenců jim ubývá a těch co se jim staví na poli vojenském i ekonomickém čím dál otevřeněji, přibývá. Pořád vypadají v mnoha ohledech jako favorit dostihu, ale na kolik je to mediální obraz a na kolik realita a pro koho a co stále umírají další a další lidé v Iráku a Afghánistánu a jak daleko je cílová páska? To si odpovězte sami.

V předchozích řádcích jsem položil řadu otázek, budu velmi rád, pokud mi příznivci současné americké politiky odpoví alespoň na některé z nich.

(Bez) Nadějné vyhlídky ?

Obyvatelé Západu (a motoristé zejména) jsou jistě velmi potěšeni klesajícími cenami benzínu (minulý týden ropa pokořila dolní hranici 50$ za barel). Může cena ještě klesnout? Jistě, že může. Mohla-li v důsledku souhry řady příznivých politických a povětrnostních okolností a tržních her s „velkými zásobami“ ropy v zásobnících dospět pod 50$ za barel může klesat i dále. Mění to však něco na geologické realitě ropného zlomu? Absolutně nic! Co je negativní, je fakt, že tato situace vysílá zdánlivě konejšivé signály o dostatku ropy, když tento je ve skutečnosti velmi relativní.

Cílem většiny politiků i obchodníků bylo, je a bude udržení občanů v poklidném, bezduchém duševním polospánku - protože se přece nic zvláštního neděje a vše je pod kontrolou (tak budou jejich posty a z nich plynoucích prebendy v nejmenším ohrožení). Naopak jejich hlavním nepřítelem je nedůvěra v zářnou budoucnost globální spotřební ekonomiky a z toho plynoucí panika spojená s omezením spotřeby, s růstem úspor a poklesem půjček. Co je však jejich skutečnou noční můrou je krach důvěry občanů ve schopnosti politiků účelně řídit věci veřejné a posléze i kolaps důvěry v systém jako takový. Svou krátkozrakou politikou zaměřenou na udržení a zvýšení komplexity a tím i svých pozic v rámci hierarchie, však ať už vědomě či mnohem spíše nevědomě vedou společnost právě k takovým koncům.

Pěkný příklad jsme nakonec mohli vidět během proběhnuvší mini-krize kolem sporu Rusko – Bělorusko. Do kola jsme slyšeli ujišťování ministra průmyslu a obchodu o tom jak obrovské rezervní zásoby máme k dispozici - na neuvěřitelné tři a půl měsíce (to je zřejmě plánovací horizont současných mocných). Co by se dělo potom? To už jsme se nedozvěděli (nebylo to zatím aktuální). Navíc bylo tentokrát opravdu zřejmé, že dodávky budou záhy obnoveny. Za 5-10 let však hrozí radikálně odlišná situace, kdy kohouty budou otevřeny, ale ropa nebude téci v požadovaných objemech. Jak dlouho vydrží naše zásoby potom? Půl roku? Rok? Co potom? To jsou legitimní otázky, které by pro začátek měly hlasitě zaznít z úst novinářů na tiskových konferencích. Ruská ropa totiž (světe div se) není abiotického původu a pokud se Gazpromu podaří udržet nebo třeba i mírně zvýšit produkci během nadcházející dekády, nikde není psáno, že ji bude přednostně směrovat do Evropy – je tu stále rostoucí (a vojensky nebezpečnější) Čína, Indie, Japonsko a v neposlední řadě i USA a ti všichni budou mít časem větší a větší zájem a méně a méně alternativ k ropě z Ruska.

V tomto světle je přijetí jakékoliv základny USA na našem území zcela chybný tah. Tato základna bude bez ohledu na nesmyslné argumenty o nebezpečí z Íránu nebo dokonce ze strany Severní Koreje namířena proti Rusku a ruská generalita a politické vedení jsou si toho samozřejmě dobře vědomi. Jaké má tato základna pro ČR výhody? Pár podřadných pracovních míst? Nebo ani to ne? Opravdu nejsem schopen vidět pozitiva, která by byť je z desetiny vyvážila potenciální zápory. Pokud tu už musí být základna tohoto typu, ať je to základna NATO s českou vojenskou posádkou a obslužným personálem a plně integrovaná se systémy ostatních spojenců. Nic z toho radar USA neskýtá. Jednoduchá paralela s kvartýrováním Rusů v minulosti je sice opravdu příliš jednoduchá – my si přece tentokrát budeme moci vybrat (sic!). Zároveň se ale od řady politických představitelů (zejména z řad ODS) dozvídáme, že referendum o bezpečnostních otázkách je nevhodné! (A že oni si to vyřeší nahoře o nás bez nás, podobně jako to léta řešili soudruzi před nimi). Jaká jiná otázka si potom zaslouží referendum než otázka bezpečnostní? Tato záležitost se týká doslova každého z nás, protože tato základna s sebou evidentně nese významná bezpečnostní rizika. Tato nám totiž nekynou ze strany členů „osy zla“, ale spíše ze strany Ruska, které se cítí být touto potenciální základnou schopnou monitorovat značně rozsáhlé oblasti jeho území právem ohroženo. Přítomnost tohoto radaru z nás tak učiní primární cíl v případném jaderném konfliktu a to i tehdy pokud by proběhl pouze v omezené míře. Mnohem reálnější je však scénář, ve kterém si v budoucnu Rusko prostě vybere evropské země, které projevily vyšší míru politické obratnosti a samostatnosti než ČR s americkou základnou a s těmi pak bude ve chvíli případných problémů s dodávkami zemního plynu a ropy jednat přednostně. USA nám dostatečný přísun energie v budoucnu rozhodně nezajistí, už teď mají a s postupujícím časem teprve budou mít svých starostí nad hlavu.

Podíváme-li se na největší světová pole, naskýtá se nám neradostný obraz. Nejstrašidelnější je asi pohled na vlajkovou loď mexického Pemexu – na Cantarell se skutečně zoufalou prognózou poklesu o 10 – 20% ročně, což znamená, že produkce mexické ropy bude počátkem příští dekády radikálně omezena a tento významný a geograficky velmi vhodně situovaný dodavatel do USA bude jen stěží plnit své závazky k „supervelmoci“. Jak moc negativně se kolaps významného zdroje státních příjmů podepíše na politické stabilitě Mexika zůstává otázkou. Kterým směrem se však vydají případné proudy strádajících Mexičanů je více než zřejmé.

Burgan je prokazatelně na sestupné křivce a stařík Ghawar s minimálně 35% water cutem na tom téměř jistě nebude o nic lépe. Jak dobře je na tom celý ropný průmysl Saudské Arábie, na to nám odpoví první větší krize spojená s nevyhnutelnou přírodní či geopolitickou katastrofou (typu hurikán kategorie 5 nad Mexickým zálivem, útok na Írán apod.), která se prostě dříve nebo později dostaví, protože entropie je prostě mrcha. Saudové slíbili dodávat v roce 2009 celých 12 milionů barelů za den, zatím však dodávají sotva 9 milionů.

Írán je za zlomem produkce a domácí poptávka je natolik vysoká, že je nucen vyvážet méně než mu povolují kvóty OPECU. Podobná je situace Venezuely, která si musela v minulém roce objednat ruskou ropu, aby mohla dostát smluvním závazkům. Nad budoucností venezuelských dodávek do USA se tak vznášejí podobně zlověstné stíny jako v případě Mexika.

Produkce USA míří od roku 1970 pomalu, ale neodvratně dolů, Severní moře zato klesá podstatně rychleji s hodnotami okolo 8-10% ročně.

Posledním „spolehlivým“ dodavatelem je tak Rusko, s relativně stabilní produkcí, kterou by mělo být snad navíc schopno, ještě alespoň 10-20 let udržet.

Jediným státem, který má prokazatelně velké zásoby kvalitní ropy a mohl by výrazně zvýšit produkci je tak Irák. Tam je však situace taková, že uprostřed chátrající infrastruktury, nedostatku personálu a především zuřící války všech proti všem, je jakýkoliv výhled na vzrůst produkce pouze zbožným přáním.

„Nová“ strategie, připravená Bushem je jen směšnou fraškou, (ukazující, jak moc jsou USA ve skutečnosti bezradné), která bude mít v optimálním případě efekt na několik kilometrů čtverečních Zelené zóny v Bagdádu, ale to je naprosté maximum, jehož se dá s pouhými 20 000 vojáky posil dosáhnou, navíc za předpokladu, že to nebudou jen v relativním zdraví přeživší veteráni a národní gardisté vyslaní na třetí nebo čtvrtou misi. Situaci by totiž jen obtížně obracel k lepšímu i desetinásobně větší kontingent.

Přes klid na trzích s ropou, se jinde ceny hýbou směrem nahoru a obilniny se dostaly na desetiletá maxima, což o cenách potravin v budoucnu také leccos vypovídá.
O tom jak „příznivé“ jsou probíhající klimatické změny pro zemědělskou produkci lokálně i globálně, není třeba vyprávět nikomu, kdo má alespoň fundamentální kontakt s tímto odvětvím, což je ale naneštěstí sotva 10% obyvatelstva. Panující vysoké teploty podporují zvýšené vypařování a dále vysušují půdu, parazitům všech typů ale velmi svědčí. Srážky jsou podprůměrné a pokud bude tento rok skutečně nejteplejším v historii půjdou už tak za poslední dekádu značně vyčerpané zásoby obilnin na globální historická minima. Jestliže tedy bude pokles pokračovat, mohly by se zásoby ocitnou na nule přibližně kolem roku 2012, po tomto roce již také nejsou ohlášeny rozjezdy žádných větších projektů v těžbě ropy a přibližně v tomto období hrozí i protnutí křivek v produkci a spotřebě elektrické energie (v EU i ČR). Možná se kalendář mayské civilizace nakonec zase tolik nemýlil.

Takže by bylo opravdu vhodné přestat fantazírovat, jak udržet v chodu motoristickou utopii na dálnicích, přestat blouznit o biopalivech, tím méně o vodíku a začít vážně přemýšlet jak zajistíme generaci našich potomků, prostý komfort svítících světel, relativního dostatku jídla, přiměřeného vzdělání a alespoň fundamentální bezpečnosti a zdravotní péče. Nic menšího totiž není v sázce. A popravdě – nestačí přemýšlet, je třeba začít jednat. Seznam úkolů před námi je delší a delší a s novým rokem jsem zase o něco dál po hodině dvanácté.

Nejlepší je vždycky začít u sebe, takže bych se Vás tímto chtěl zeptat, zda podnikáte nějaké přípravy na horší časy, které se rýsují stále jasněji. Děkuji za odpovědi.

Prameny:

http://jameshowardkunstler.typepad.com/clusterfuck_nation/2007/01/the_cheap_oil_m.html