(Bez) Nadějné vyhlídky ?

Obyvatelé Západu (a motoristé zejména) jsou jistě velmi potěšeni klesajícími cenami benzínu (minulý týden ropa pokořila dolní hranici 50$ za barel). Může cena ještě klesnout? Jistě, že může. Mohla-li v důsledku souhry řady příznivých politických a povětrnostních okolností a tržních her s „velkými zásobami“ ropy v zásobnících dospět pod 50$ za barel může klesat i dále. Mění to však něco na geologické realitě ropného zlomu? Absolutně nic! Co je negativní, je fakt, že tato situace vysílá zdánlivě konejšivé signály o dostatku ropy, když tento je ve skutečnosti velmi relativní.

Cílem většiny politiků i obchodníků bylo, je a bude udržení občanů v poklidném, bezduchém duševním polospánku - protože se přece nic zvláštního neděje a vše je pod kontrolou (tak budou jejich posty a z nich plynoucích prebendy v nejmenším ohrožení). Naopak jejich hlavním nepřítelem je nedůvěra v zářnou budoucnost globální spotřební ekonomiky a z toho plynoucí panika spojená s omezením spotřeby, s růstem úspor a poklesem půjček. Co je však jejich skutečnou noční můrou je krach důvěry občanů ve schopnosti politiků účelně řídit věci veřejné a posléze i kolaps důvěry v systém jako takový. Svou krátkozrakou politikou zaměřenou na udržení a zvýšení komplexity a tím i svých pozic v rámci hierarchie, však ať už vědomě či mnohem spíše nevědomě vedou společnost právě k takovým koncům.

Pěkný příklad jsme nakonec mohli vidět během proběhnuvší mini-krize kolem sporu Rusko – Bělorusko. Do kola jsme slyšeli ujišťování ministra průmyslu a obchodu o tom jak obrovské rezervní zásoby máme k dispozici - na neuvěřitelné tři a půl měsíce (to je zřejmě plánovací horizont současných mocných). Co by se dělo potom? To už jsme se nedozvěděli (nebylo to zatím aktuální). Navíc bylo tentokrát opravdu zřejmé, že dodávky budou záhy obnoveny. Za 5-10 let však hrozí radikálně odlišná situace, kdy kohouty budou otevřeny, ale ropa nebude téci v požadovaných objemech. Jak dlouho vydrží naše zásoby potom? Půl roku? Rok? Co potom? To jsou legitimní otázky, které by pro začátek měly hlasitě zaznít z úst novinářů na tiskových konferencích. Ruská ropa totiž (světe div se) není abiotického původu a pokud se Gazpromu podaří udržet nebo třeba i mírně zvýšit produkci během nadcházející dekády, nikde není psáno, že ji bude přednostně směrovat do Evropy – je tu stále rostoucí (a vojensky nebezpečnější) Čína, Indie, Japonsko a v neposlední řadě i USA a ti všichni budou mít časem větší a větší zájem a méně a méně alternativ k ropě z Ruska.

V tomto světle je přijetí jakékoliv základny USA na našem území zcela chybný tah. Tato základna bude bez ohledu na nesmyslné argumenty o nebezpečí z Íránu nebo dokonce ze strany Severní Koreje namířena proti Rusku a ruská generalita a politické vedení jsou si toho samozřejmě dobře vědomi. Jaké má tato základna pro ČR výhody? Pár podřadných pracovních míst? Nebo ani to ne? Opravdu nejsem schopen vidět pozitiva, která by byť je z desetiny vyvážila potenciální zápory. Pokud tu už musí být základna tohoto typu, ať je to základna NATO s českou vojenskou posádkou a obslužným personálem a plně integrovaná se systémy ostatních spojenců. Nic z toho radar USA neskýtá. Jednoduchá paralela s kvartýrováním Rusů v minulosti je sice opravdu příliš jednoduchá – my si přece tentokrát budeme moci vybrat (sic!). Zároveň se ale od řady politických představitelů (zejména z řad ODS) dozvídáme, že referendum o bezpečnostních otázkách je nevhodné! (A že oni si to vyřeší nahoře o nás bez nás, podobně jako to léta řešili soudruzi před nimi). Jaká jiná otázka si potom zaslouží referendum než otázka bezpečnostní? Tato záležitost se týká doslova každého z nás, protože tato základna s sebou evidentně nese významná bezpečnostní rizika. Tato nám totiž nekynou ze strany členů „osy zla“, ale spíše ze strany Ruska, které se cítí být touto potenciální základnou schopnou monitorovat značně rozsáhlé oblasti jeho území právem ohroženo. Přítomnost tohoto radaru z nás tak učiní primární cíl v případném jaderném konfliktu a to i tehdy pokud by proběhl pouze v omezené míře. Mnohem reálnější je však scénář, ve kterém si v budoucnu Rusko prostě vybere evropské země, které projevily vyšší míru politické obratnosti a samostatnosti než ČR s americkou základnou a s těmi pak bude ve chvíli případných problémů s dodávkami zemního plynu a ropy jednat přednostně. USA nám dostatečný přísun energie v budoucnu rozhodně nezajistí, už teď mají a s postupujícím časem teprve budou mít svých starostí nad hlavu.

Podíváme-li se na největší světová pole, naskýtá se nám neradostný obraz. Nejstrašidelnější je asi pohled na vlajkovou loď mexického Pemexu – na Cantarell se skutečně zoufalou prognózou poklesu o 10 – 20% ročně, což znamená, že produkce mexické ropy bude počátkem příští dekády radikálně omezena a tento významný a geograficky velmi vhodně situovaný dodavatel do USA bude jen stěží plnit své závazky k „supervelmoci“. Jak moc negativně se kolaps významného zdroje státních příjmů podepíše na politické stabilitě Mexika zůstává otázkou. Kterým směrem se však vydají případné proudy strádajících Mexičanů je více než zřejmé.

Burgan je prokazatelně na sestupné křivce a stařík Ghawar s minimálně 35% water cutem na tom téměř jistě nebude o nic lépe. Jak dobře je na tom celý ropný průmysl Saudské Arábie, na to nám odpoví první větší krize spojená s nevyhnutelnou přírodní či geopolitickou katastrofou (typu hurikán kategorie 5 nad Mexickým zálivem, útok na Írán apod.), která se prostě dříve nebo později dostaví, protože entropie je prostě mrcha. Saudové slíbili dodávat v roce 2009 celých 12 milionů barelů za den, zatím však dodávají sotva 9 milionů.

Írán je za zlomem produkce a domácí poptávka je natolik vysoká, že je nucen vyvážet méně než mu povolují kvóty OPECU. Podobná je situace Venezuely, která si musela v minulém roce objednat ruskou ropu, aby mohla dostát smluvním závazkům. Nad budoucností venezuelských dodávek do USA se tak vznášejí podobně zlověstné stíny jako v případě Mexika.

Produkce USA míří od roku 1970 pomalu, ale neodvratně dolů, Severní moře zato klesá podstatně rychleji s hodnotami okolo 8-10% ročně.

Posledním „spolehlivým“ dodavatelem je tak Rusko, s relativně stabilní produkcí, kterou by mělo být snad navíc schopno, ještě alespoň 10-20 let udržet.

Jediným státem, který má prokazatelně velké zásoby kvalitní ropy a mohl by výrazně zvýšit produkci je tak Irák. Tam je však situace taková, že uprostřed chátrající infrastruktury, nedostatku personálu a především zuřící války všech proti všem, je jakýkoliv výhled na vzrůst produkce pouze zbožným přáním.

„Nová“ strategie, připravená Bushem je jen směšnou fraškou, (ukazující, jak moc jsou USA ve skutečnosti bezradné), která bude mít v optimálním případě efekt na několik kilometrů čtverečních Zelené zóny v Bagdádu, ale to je naprosté maximum, jehož se dá s pouhými 20 000 vojáky posil dosáhnou, navíc za předpokladu, že to nebudou jen v relativním zdraví přeživší veteráni a národní gardisté vyslaní na třetí nebo čtvrtou misi. Situaci by totiž jen obtížně obracel k lepšímu i desetinásobně větší kontingent.

Přes klid na trzích s ropou, se jinde ceny hýbou směrem nahoru a obilniny se dostaly na desetiletá maxima, což o cenách potravin v budoucnu také leccos vypovídá.
O tom jak „příznivé“ jsou probíhající klimatické změny pro zemědělskou produkci lokálně i globálně, není třeba vyprávět nikomu, kdo má alespoň fundamentální kontakt s tímto odvětvím, což je ale naneštěstí sotva 10% obyvatelstva. Panující vysoké teploty podporují zvýšené vypařování a dále vysušují půdu, parazitům všech typů ale velmi svědčí. Srážky jsou podprůměrné a pokud bude tento rok skutečně nejteplejším v historii půjdou už tak za poslední dekádu značně vyčerpané zásoby obilnin na globální historická minima. Jestliže tedy bude pokles pokračovat, mohly by se zásoby ocitnou na nule přibližně kolem roku 2012, po tomto roce již také nejsou ohlášeny rozjezdy žádných větších projektů v těžbě ropy a přibližně v tomto období hrozí i protnutí křivek v produkci a spotřebě elektrické energie (v EU i ČR). Možná se kalendář mayské civilizace nakonec zase tolik nemýlil.

Takže by bylo opravdu vhodné přestat fantazírovat, jak udržet v chodu motoristickou utopii na dálnicích, přestat blouznit o biopalivech, tím méně o vodíku a začít vážně přemýšlet jak zajistíme generaci našich potomků, prostý komfort svítících světel, relativního dostatku jídla, přiměřeného vzdělání a alespoň fundamentální bezpečnosti a zdravotní péče. Nic menšího totiž není v sázce. A popravdě – nestačí přemýšlet, je třeba začít jednat. Seznam úkolů před námi je delší a delší a s novým rokem jsem zase o něco dál po hodině dvanácté.

Nejlepší je vždycky začít u sebe, takže bych se Vás tímto chtěl zeptat, zda podnikáte nějaké přípravy na horší časy, které se rýsují stále jasněji. Děkuji za odpovědi.

Prameny:

http://jameshowardkunstler.typepad.com/clusterfuck_nation/2007/01/the_cheap_oil_m.html