Dokonalá bouře

Ropa v minulých týdnech pokořila hranici 75$ za barel. Zlato právě zdolalo další milník – 700$ za unci, rekordních hodnot dosahuje i platina, stříbro, měď, v podstatě všechny drahé kovy. To vše jsou však jen nepříliš výrazné a většinou médií opomíjené příznaky mnohem závažnějších nadcházejících věcí budoucích.

To co je téměř zcela zformováno je bez nadsázky dokonalá bouře. Dokonalá proto, že bude kombinovat následující faktory, které se budou vzájemně podporovat a celou krizi tak dále intenzifikovat.

1. Vyčerpávání zdrojů
2. Populační růst
3. Pokles produkce potravin na hlavu
4. Globální klimatická změna
5. Možnost kolapsu globálního finančního systému
6. Geopolitická nestabilita (Blízký východ, Kaspická oblast, Nigérie, Čad, Súdán atd.)

Realita ropného zlomu o sobě dává vědět čím dál hlasitěji. Důkazů o tom, že zlom je otázkou 2-3 let, pokud k němu už nedošlo, (což pokládám za velmi dobře možné) přibývá.

Během let 1999-2004 přibylo na této planetě dalších 400 000 000 lidí. To je víc než je populace USA Paralelně s tím však poklesla produkce potravin na osobu.

Globální klimatické změny se stávají neoddiskutovatelným faktem, klima se mění a zda je příčinou cyklická změna či člověk (nejspíše však obojí) bude v okamžiku dopadů nepodstatné.

Možnost zhroucení dolaru a následně i celého finančního systému roste. Současná doktrína nekonečného růstu, je ze své povahy neudržitelná a absurdní. Dluhy států a domácností nadále rostou, v USA více než kde jinde. Paralelně s deklarovaným růstem HDP roste i množství celkových financí v oběhu. Money supply dlouhodobě stoupá, výrazně opět zejména v USA. Makroekonomický index M3, který jediný dokumentoval množství dolarových aktiv všech typů v oběhu byl FEDEM zrušen a nikdo tak neví, kolik dolarů předseda FEDU Bernanke pouští do oběhu. Kromě něho ovšem. Zdá se, že svůj projev v roce 2001, v němž sliboval vyhazování peněz z vrtulníků, pokud to bude třeba, myslí vážně. Pokud si pak ekonomové odečtou jádrovou inflaci zahrnující energie a jídlo (lidé přece nepotřebují jíst, topit a jezdit do práce), dostaneme kýženou inflaci 2-3 %. Skutečnost však bude velmi odlišná – pro USA nejspíše okolo 7–9 %. Šetřit se dnes opravdu nevyplatí. Problémem pana Bernankeho ovšem je, že dříve či později musí množství peněz v oběhu korelovat se skutečným fyzickým růstem ekonomiky. V situaci, kdy surovinová základna stagnuje a začíná pomalu klesat, to globálně nebude možné při nejlepší vůli. USA a Čína na sobě stále závisí co se týče produkce a jejího obytu i vzájemných investic. Zároveň však jsou čím dál nesmiřitelnějšími soupeři v honbě za zbývajícími zdroji surovin. Jedno dříve nebo později nutně převáží druhé. Postoj Číny k Íránu dává víc než výmluvnou odpověď.

Je evidentní, že dokud krize naplno nevypukne nebude se na globální či státní úrovni dít (s několika málo výjimkami typu Švédska) nic. Příprava, která by omezila dopady krize a která by musela trvat řádově dekády se nekonala, nekoná a konat nebude. V okamžiku kdy krize naplno udeří, pak bude ovšem manévrovací prostor již výrazně zúžen. V zásadě je možných několik scénářů. V realitě pak jejich kombinace v neznámém poměru.

1. Poslední „vyhrává“

Tento scénář je již do značné míry v chodu. Zahrnuje války o suroviny, rostoucí konkurenci v boji o zbylé zdroje a další ekologickou devastaci. Vychází z představy, že nárok na suroviny je (jak prohlásil Dick Cheney) neoddiskutovatelným právem. Problém je, že toto si myslí všichni velcí hráči. Tento scénář nevyhnutelně přinese válku (ať již studenou nebo „horkou“) mezi jednotlivými soupeřícími národy, války občanské i další nárůst asymetrických střetů. Povede k dalšímu šíření zbraní hromadného ničení a pravděpodobně i k jejich použití.

2. Konzervace

Tento scénář by vyžadoval nastoupení cesty dobrovolného osobního a měl-li by se dostavit efekt i národního a globálního uskrovnění. Vyžadoval by zásadní změny v našem životním stylu, myšlení a chápání hodnot. Iniciativa tohoto typu by musela proběhnout na globální úrovni. V okamžiku, kdy by svou spotřebu omezili jen některé státy, ztratily by tyto konkurenceschopnost v porovnání s těmi, které by tento krok neučinily. Ve chvíli, kdy je mezinárodní společenství rozděleno i při přijímání Kyota je tento scénář nereálný. V momentě tvrdých dopadů krize by však přece jen mohl přicházet v nějaké podobě v úvahu.

3. Stříbrná kulka

Tento scénář pojmenovaný po magickém náboji používaném k likvidaci vlkodlaků by vyžadoval zázračný technologický průlom, který by vyřešil probíhající energetickou krizi. Žádný takový se však nerýsuje a pravděpodobnost jeho objevení není příliš vysoká. Kdo se blíže podívá na práci Josepha Taintera o Kolapsu komplexních společností zjistí, že Tainter velmi přesvědčivě dokumentuje, jak rostoucí komplexita systému v určitém bodě přináší stále nižší výnosy, až se posléze tyto stanou zápornými. S tím, jak společnost překonává stále další a další krize, roste také její komplexita. Snadno dostupné suroviny jsou spotřebovány první, snadno dostupná řešení první použita, jednoduché vynálezy první vynalezeny. S každým dalším krokem však je těžší a dražší vytěžit danou surovinu, provést další společenskou reformu, přijít s dalším vynálezem. Náklady na každý další krok rostou, výnosy se krok za krokem snižují. Situace posléze dosáhne bodu, kdy další zvýšení komplexity vyžaduje více zdrojů než kolik se pak provedenou změnou získá. V takové chvíli se společnost stává náchylnou ke kolapsu. To je z mého pohledu situace v níž se ocitáme. Adekvátní náhrada ropy neexistuje. Existuje nicméně řada technologií, které by mohly ropu tu lépe, tu hůře nahradit (zkapalněné uhlí, bio paliva, solární panely, větrné turbíny atd.), všechny však vyžadují další a další energii a suroviny umožňující zvýšení komplexity systému, přičemž tyto zdroje jsou stále obtížněji dostupné. Proto budou všechny tyto tzv. alternativy jen stěží fungovat podle našich představ, protože my vstupujeme do situace, kdy se nám energie začíná v požadovaném množství nedostávat a všechny naše alternativy jsou energeticky náročnější než současný stav. Přešli jsme od dřeva k uhlí, od uhlí k ropě, ale kam dál?

Typickým příkladem tohoto fenoménu v malém je současná věda, kdy jsou investovány stále větší finanční objemy a počet patentů (natož pak průlomových vynálezů) trvale klesá. Náklady na vynalezení a aplikaci penicilinu byly v porovnání s dnešními náklady farmaceutických firem marginální, globální účinek a dopad na vývoj lidstva ve 20. století naproti tomu zcela zásadní. D. Meadows udává skvělý příklad ukazující ekonomické a energetické překážky řešení problémů, které naše civilizace uplatňuje. Zvýšení světové produkce potravin v letech 1951 – 1966 o 34% si pro ilustraci vyžádalo nárůst výdajů na traktory o 63%, na dusíkatá hnojiva o 146% a na pesticidy o 300%. Každé další zvýšení produkce tak vyžaduje další, čím dál drastičtější růst vstupů. Dokonce i v okamžiku zázračného vyřešení problému ropné závislosti by stále hrozily v průběhu několika málo let další krize spojené s přelidněním, ekologickou devastací, vyčerpáváním zemědělských ploch, poklesem těžby kovů apod.

4. Pokračující růst

Tento scénář musím považovat při nejlepší vůli za iluzorní a naivně utopický. Téměř v ničem si nezadá s utopií o komunistické společnosti, s jejím společným vlastnictvím výrobních prostředků a budováním lepších zítřků v nichž se bude všem žít lépe ve stále rostoucím blahobytu. Obě tyto ideologie jsou jen opačnými póly, kterým je rovnováha cizí. Oba systémy jsou nevyvážené, nestabilní a potenciálně generují krize. V případě kapitalismu tyto postupují v přibližně pětatřicetiletých cyklech (okolo 1900 vrcholící 1. světovou válkou, okolo 1935 vrcholící 2. světovou válkou, okolo 1975 vrcholící recesí v polovině 70 a v 80. letech). Komunistický blok zkolaboval počátkem 90. let. V polovině 80. let se přitom nenašlo příliš velké množství osob, které by tento kolaps fundovaně dokázaly předpovědět. Naopak, mnozí očekávali v důsledku probíhajících Gorbačovových reforem další pokračování systému. Ten byl v té době však již natolik nestabilní, že právě pokusy o jeho reformu výrazně přispěly k jeho pádu.

5. Záchranné čluny

Tento scénář zahrnuje vznik v rámci možností samostatných komunit, výuku praktických dovedností apod. Pokud čtete tyto řádky, jste velmi pravděpodobně do jisté míry jeho součástí. Je nicméně iluzorní se domnívat, že by se jakákoliv komunita mohla natolik izolovat od okolního světa, aby se stala zcela soběstačnou a nezávislou. Vznik skutečně samostatných komunit by vyžadoval totální úpadek států, (jež se jinak budou odstředivým tendencím pochopitelně tvrdě bránit) bezpochyby provázený chaosem a výrazným snížením populace. Tedy pro drtivou většinu obyvatel velmi černý scénář, který si asi nikdo nepřejeme.


Jak jsem napsal nepokládám za politicky průchodné, aby k jakýmkoliv změnám došlo dříve než krize naplno vypukne, pak lze naproti tomu očekávat velmi rychlý vývoj událostí. Je však stále více evidentní, že vlády mají jen velmi málo pák, jak situaci výrazněji ovlivnit. V roce 2004 proběhla simulační hra bývalých šéfů CIA, v níž tito převzali jednotlivé funkce americké exekutivy a měli řešit výrazný výpadek dodávek ropy do země. Výsledky byly krajně nepovzbudivé a ukázaly velmi omezenou schopnost vlády vzniklou situaci řešit.

Je těžké být dnes optimistou. Přísloví přející život v zajímavých časech se obvykle chápe jako optimistické přání do budoucna. Nám se zajímavých časů podle všeho dostane měrou vrchovatou.



Prameny:
http://dieoff.org/page134.htm
http://www.fromthewilderness.com/free/ww3/042706_paradigm_speech.shtml
http://www.financialsense.com/Experts/2004/Meadows.html
http://www.financialsense.com/Experts/2004/Heinberg.html