Saudové čelí rostoucím problémům při rozvoji nových projektů, ruská produkce stagnuje

Pokud půjde vše podle plánů, tak Saudská Arábie otočí příští rok kohouty a uvede do provozu největší ropné pole za posledních víc než 30. let.

Komplex Khurais se rozkládá pod rudými dunami a kamenitými planinami o velikosti nejméně 1/6 rozlohy ČR a očekává se od něj, že na globální ropné trhy sužované rostoucí nerovnováhou mezi nabídkou a poptávkou dodá 1.2 mbd.

Vedle tohoto optimistického údaje, je ale třeba zmínit i temnější stranu tohoto projektu: Dokonce i v Saudské Arábii – jakožto domova více než ¼ známých ropných rezerv, jsou dny levné a snadno dosažitelné ropy sečteny.

Rozběhnout Khurais, znamená pro ARAMCO vynaložení 15 miliard dolarů na „jeden z největších současných průmyslových projektů.“ Vybudovat je třeba obrovskou síť trubek, hlubinné horizontální vrty, složitý systém vodního injektování a velkou řadu přidružených zařízení.

A co víc, tímto projektem se ARAMCO noří do jedné ze svých posledních velkých ropných pánví. Po Khurais už Saudské Arábii zůstane jen jediné netěžené obří pole, kterým je ještě problematičtější Manifa pod vodami Perského zálivu.

Pro rostoucí řady skeptiků se rozvoj Khurais stává rozhodující zkouškou, která definitivně zodpoví otázku o zdraví nebo nemoci světového ropného sektoru. A skeptické postoje jen prohlubuje fakt, že pro úspěšné zahájení a průběh těžby musí Saudská Arábie překonat celou řadu překážek jak ekonomické, tak geologické povahy.

Geologové ARAMCA objevili toto pole, situované kolem 100 kilometrů západně od Ghawaru, v roce 1957. Khurais bylo uvedeno do omezené produkce během roku 1959 a záhy zakonzervováno, aby bylo znovu zprovozněno poté, co ceny ropy prudce vzrostly během 70. let. V roce 1981 byl dosažen vrchol produkce na 150 000 bd a poté bylo pole znovu odstaveno.

Saudové zpočátku doufali, že Khurais bude druhým Ghawarem. Roky vyhodnocování však naznačily něco jiného. Rezervoár má, jak zjistili geologové, jen velmi nízký přirozený tlak, klíč k získání ropy ze země.

„Ukázalo se,“ oznámilo ARAMCO v nedávném prohlášení, „že Khurais je mnohem menší a ropa má nižší kvalitu než v Ghawaru.“

Saudové se roky přeli, zda mají podstoupit rozsáhlé výzvy a náklady spojené s plným rozvojem Khurais. V roce 2001 byla zahájena detailní studie rezervoáru. Její závěr: Jediným způsobem jak revitalizovat Khurais a dostat ropu na povrch je injektace masivních objemů mořské vody. Injekce zemního plynu byla zavrhnuta, protože v království stoupá poptávka po plynu, z něhož se vyrábí elektřina.

Nutnost využití vodní injekce vyvolala celou škálu komplikací. Komplex Khurais, který zahrnuje menší satelitní pole Abu Jifan a Mazalij, leží daleko od většiny ropné infrastruktury království. Stovky kilometrů potrubí musely být položeny, aby přivedly vysoce filtrovanou mořskou vodu z Perského zálivu vzdáleného přes 200 kilometrů na východ.

Rozsáhlý program vodní injektáže si od ARAMCA vyžádá obkroužení komplexu více než stovkou injekčních vrtů. ARAMCO také muselo dokonale zvládnout složitou geologii pole – celých 2700 čtverečních mil, aby nejen vědělo kde vrtat, ale také aby se ujistilo, že vodní injekce nezaplaví ropné vrty.

Ke zmapování rezervoáru bylo seizmology pořízeno 2.8 milionu 3D snímků pole. Ty byly následně použity k vytvoření modelu a s ním spojených simulací chování rezervoáru při vodní injektáži. Halliburton Co. byl pověřen provedením více než 300 těžebních vrtů (většina jich po první míli nabývá horizontální charakter) a dalších 125 vrtů pro vodní injekci. Dále byly instalovány tucty ponořitelných elektrických pump. Vyvrtány byly také desítky monitorovacích vrtů.

Všechna tato „kouzla“ moderního ropného průmyslu však jen podtrhují problematičnost rezervoáru a současné těžby ropy vůbec. ARAMCO plánuje vhánět do podzemních struktur pole 2.4 mb (381 600 000 litrů) mořské vody denně – kolem dvou barelů vody na každý plánovaný barel těžené ropy.

„Zvládnout tak rozsáhlé objemy vodní injekce je nesnadné,“ říká Bruno Steiner, bývalý specialista ARAMCA na problematiku ložisek. „Voda musí být profiltrována na velice jemné částečky, abychom se vyhnuli ucpání pórů v hornině. Největší výzvou bude udržení dostatečného tlaku vody, aby se ropa dostala skrze více než 3 kilometry horniny k těžebním vrtům. Vrstvy horniny jsou u Khurais mnohem méně propustné než v případě Ghawaru.“

Mnoho expertů je překvapeno použitím ponořitelných pump u pole, které je stále mladé (alespoň co do roků produkce). Například u pole Safaniyah, které je situované v Perském zálivu, začalo ARAMCO používat pumpy až po dekádách těžby v roce 2005.

„Obří pole Blízkého východu obvykle bez mrknutí oka produkovala 30 až 40 let,“ říká Chris Skrebowski, který nyní pracuje pro londýnský Energy Institute. „Geologie Khurais je jiná. Jestli je Ghawar jako velká nasáklá houba, pak Khurais je jednou z těch ztvrdlých hub, které je velice těžké ždímat,“ dodává.

Nebezpečím je také nezvládnutí vodní injekce a následné zaplavení a ztráta vrtu.

ARAMCO také trpí rostoucími cenami a stále větším počtem odkladů zahájení těžby. Během 90. let stál jeden barel nové denní produkční kapacity $4000, dnes se tato cena odhaduje na čtyřnásobek. Problémem je také nedostatek oceli a personálu.

Někteří tak pochybují, že Khurais dosáhne slibované kapacity 1.2 mbd nebo že dokáže tuto úroveň delší dobu udržet. Sadad Al – Husseini, jako bývalý šéf ropného průzkumu ARAMCA, tak prohlašuje, že nepochybuje o tom, že jeho bývalý zaměstnavatel dokáže přinejmenším krátkodobě produkovat slibované objemy. „Otázkou zůstává, jak dlouho budou moci tuto produkci udržet a za jakou cenu.“


Jak napovídala již data z konce minulého roku, růst ruské produkce se podle předpokladů zastavil.

Graf 1. - Ruská produkce C&C

Nevelká skupina nových projektů, které mají být spuštěny v příštích letech je dobře známá. V kombinaci s poklesy starých polí, je obnovení růstového trendu nepravděpodobné. A i kdyby bylo nějak dosaženo střednědobého růstu ruské produkce v řádu 2 – 3% nad současnou úroveň, bude období po roce 2012 znamenat definitivní konec růstu těžby v Rusku.

Graf 2. - Ruské megaprojekty

Data ruského ministerstva energetiky uvádějí, že v březnu klesla produkce C&C na 9.76 mbd, když v únoru byla 9.79 mbd, což je 170 000 bd pod post sovětským maximem z října 2007.

Viceprezident Lukoilu Leonid Fedun prohlásil, že ruská produkce je za zlomem a tající sibiřský permafrost ztežuje pohyb vrtných souprav. Mezitím se objevují hlášení, podle nichž se v důsledku tání začíná čím dál víc uvolňovat metan a to jak na pevnině, tak v oblasti šelfových moří Sibiře. Koncentrace skleníkových plynů zde byly na některých místech naměřeny až pětinásobně vyšší oproti normálu. Pokud by došlo k plnému uvolnění plynů zadržovaných v permafrostu, zvýšil by se objem metanu v atmosféře planety dvanáctinásobně. Výsledkem by bylo katastrofální ohřátí klimatu. Kdy tento proces nastane není zřejmé - může to být zítra, za rok, za deset let nebo za stovky let. Co ale zřejmé je, že změny dále postupují a to „nesprávným“ směrem. To, že tyto faktory nejsou zahrnuty do současných (konzervativních a politicky poplatných) klimatických modelů, snad není třeba zdůrazňovat.

Jak přesně se realizuje vývoj těžby v Rusku nám pochopitelně odpoví až budoucnost.

Graf 3. - Scénáře produkce C&C v Rusku

Osobně se kloním mírně pod nízkou variantu scénáře (Low Case Scenario). Vzhledem k dobře zmapovanému potenciálu směrem nahoru, který se jeví jako minimální, lze očekávat překvapení pouze z druhého směru. Ruskému ropnému sektoru se nedostává investic a trpí vysokými daněmi, s čímž je spojen nedostatek nových projektů. K tomu se přidávají reality geologické a klimatické.

Rusko nemá stejně jakou Saudové zájem o urychlené vytěžení zbylých rezerv za stávající ceny. Rusové si dobře uvědomují, že současná cena uralské ropy kolem $110 za barel není ničím v porovnání s cenou za pět, deset nebo dvacet let a Putin se svou pravou rukou Medveděvem nejsou žádní hlupáci, kteří by si neuvědomovali, že ropný zlom je realitou a Rusko největším producentem C&C na světě.

Podíváte – li se na graf produkce Číny, je i tady zřejmé, jak se růstový trend v posledních dvou letech prakticky zastavil a produkce stagnuje. Meziroční porovnání čínského dovozu ropy za 1. kvartál ukazuje 14% nárůst a toto číslo s blížící se olympiádou a s rostoucím počtem automobilů a kilometrů čínských dálnic dále poroste.

Graf 4. - Čínská produkce C&C

Když jsem před dvěma roky zmiňoval potenciální problémy sektoru potravin, nečekal jsem, že první větší nepokoje, první pády vlád, hromadění zásob a zákazy vývozu přijdou tak rychle. Dnes je to realita. Cena rýže dosahuje nových maxim, cena obilí klesla v posledních týdnech o 40%, ale stejně je dvojnásobná oproti minulému roku a další vývoj cen je zcela závislý na výsledcích budoucí sklizně. Znovu jsou zasety plodiny, které mají být použity jako biopaliva, ať už je to kukuřice v USA nebo řepka u nás. Fantaskní prohlášení byrokratů EU o 20% podílu obnovitelných zdrojů na produkci energie do roku 2020 se ukazují jen jako zbožná přání. Vlajková loď této politiky, kterou měla být biopaliva, jde ke dnu. Nic jiného nemohl nikdo informovaný očekávat. Biopaliva druhé generace jsou zatím v experimentálním stádiu a zázraky od nich opět čekat nelze. Pokud by někdy po roce 2020 nahradily 10% současné globální spotřeby tekutých paliv, byl by to velký úspěch. Biopaliva první generace jsou tak jen jedním z mnoha současných i budoucích selhání politiky a ekonomiky, která se místo na realitách dnešního světa zakládá na ideologii růstu růstu. Dokud bude tuto ideologii vzývající generace politiků a ekonomů u kormidla, budou výsledky odpovídat nereálným předpokladům, z nichž vycházejí. Je zřejmé, že nynější ekonomický systém není za podmínek ztenčující se energetické základny udržitelný a velmi pochybuji, že je reformovatelný. Vědomá adaptace vyžaduje schopnost skutečné sebereflexe, kterou prakticky nikde nevidím a co víc, hlavně schopnost zříci se požitků a výhod, které ze současného stavu (především „elitě“) plynou. Místo toho i nadále pochopitelně pokračuje nekonečný seriál pseudodebat na téma: Jak udržet v chodu naši automobilisticko - konzumní „utopii“. Jednou má pomoci elektrické auto, podruhé auto na vzduch, potřetí na vodík, počtvrté na bioplyn, jindy tisíce nových jaderných elektráren a k tomu stále objemnější infúze likvidity, které jsou každodenní samozřejmostí... . S tím jak budou jedno po druhém selhávat (mal)adaptační opatření, jak se rezervy postupně vyčerpají, stane se globální kapitalismus, ale nejspíše i současná úroveň světové populace a zcela jistě i naše dnešní „životní úroveň“ minulostí. Pak bude arogance a nabubřelost „pokrokových řešení“ a vyprázdněná trapnost nesmyslného konzumerismu ležet každému na očích v celé své nahotě. Nekonečné mantry o „lepších zítřcích pod křídly orla zpoza Atlantiku“, obnovitelných zdrojích nahrazujících plně fosilní paliva, vodíkové ekonomice nebo dokonce fúzních reaktorech, tak budeme muset ještě nějaký ten pátek poslouchat (a s úsměvem přecházet). Pokud jim „občané“ i jejich vůdci stále ještě věří, tak si prostě budou muset ještě leccos nastudovat.

Fatih Birol v rozhovoru pro německý Internationale Politik zopakoval svá předchozí prohlášení a do roku 2015 očekává pokles produkce ropy v rozpětí 3.7 – 4.2% ročně – zhruba v linii s Aceovou projekcí. Růst poptávky pak do 3%, když pravděpodobný je její mírný a postupný pokles. Zmíněny jsou i příklady pokračujících nevhodných investic v rámci OECD – nejednu radnici v ČR by mělo zajímat, že v této souvislosti mluví hlavní ekonom IEA především o letištích.

Krize příštích desetiletí je přímým důsledkem rozhodnutí učiněných v dekádách po 2. světové válce a nemám žádný důvod nevěřit, že to pro lidstvo a nás všechny zúčastněné vůbec, bude mimořádně tvrdá zkušenost, která předčí hrůzy i oběti století předešlého. Energie a politika jsou pevně svázány a v historii bylo omezení přístupu ke zdrojům vždy řešeno válečnými konflikty. Jakou podobu budou mít (alespoň zpočátku) napovídá Irák, Afghánistán nebo Somálsko. Spíše než střety obrovských armád to budou boje partyzánských a povstaleckých skupin s regulérní armádou, přestřelky v ulicích měst, výbuchy improvizovaných nástražných zařízení, rabování a genocida civilního obyvatelstva. V případě vyhrocení krize je samozřejmě možná i konvenční válka mocností, s reálnou hrozbou termojaderného konfliktu. Konce této superkrize se nikdo z nás nedožije. Doufejme, že ti co ten závěr uvidí, využijí zkušenosti z nadcházejícího debaklu k vybudování skutečně dlouhodobě udržitelné společnosti – takové, která znovu bude počítat svou existenci a perspektivy na tisíce a tisíce let a ne na dekády jako dnes nebo možná už ani to ne… To bych už ovšem asi doufal v moc.

Barel za $120 na konci 1Q 2008 bych ještě před rokem nečekal. Aceova prognóza začátku sestupu směřuje do období vzdáleného zhruba rok, takže uvidíme (nebo radši doufejme, že zatím neuvidíme). Ceny akcií stoupají i tváří v tvář neutuchajícímu přílivu negativních zpráv, když důvodem k růstu je propad o 3% místo o 4% a ztráta 20 000 pracovních míst měsíčně a ne 80 000. Pro ekonomiku, která musí expandovat nebo se zhroutit, je to očekávatelný vývoj. Fundamentálně to ovšem nemění nic.

Zdroje: Saudis Face Hurdle In New Oil Drilling Big, Complex Field Seems to Mark End Of Easy Pickings (původně WSJ)
Has Russia's Oil Production Peaked?
Russia´s Oil Production Is Going To Peak