Sny o Arktidě

Média v posledních měsících hojně zmiňovala Arktidu, jejíž rozsáhlé nerostné zdroje byly prezentovány jako potenciální řešení energetické bezpečnosti a budoucích energetických problémů.

V souvislosti s Arktidou a jejím surovinovým bohatstvím si je třeba položit dvě základní otázky – 1) Jaké zdroje v Arktidě jsou? a 2) Ovlivní to nějak vrchol světové produkce ropy?

Velikost zdrojů v Arktidě není známá. Nicméně, vzhledem k tomu co je v sázce, se odpověď přece jenom začíná rýsovat. Médii široce citovaný výměr vycházející z Odhadové zprávy USGS z roku 2000 (USGS Assessment 2000 report), udává, že se v Arktidě nachází 25% zbylých světových zásob ropy. Rychlý pohled na závěry výše uvedené studie však odhaluje, že USGS (Úřad pro geologický průzkum Spojených států - United States Geological Survey) neučinil žádný oficiální odhad týkající se zdrojů v Arktidě jako celku, ačkoliv některé polární oblasti kde se ropa nachází, jako Timansko – pečorská pánev a Severo - jižní pánev v oblasti Barentsova moře byly z hlediska zásob již vyhodnoceny. Všechny citované údaje USGS pro Arktidu se tak vztahují k nenalezené ropě, respektive k ropě, která „má být nalezena“.

Studie Wood Mackenzie/Fugro Robertson (vydaná 1. listopadu 2006) poskytuje některé dodatečné informace o velikosti arktických zdrojů. Práce s názvem „Budoucnost Arktidy“ uvádí, že: „USA nemohou nadále Arktidu považovat v dlouhodobém výhledu za strategickou zásobárnu energie a měly by se snažit si zajistit přes geopolitická rizika ropu u členů OPECU a z Ruska.“ Studie shledala, že potenciál Arktidy je významně menší, než uváděly předchozí odhady a mix surovin zde výrazně převažuje ve prospěch plynu a v neprospěch ropy.

„Tato zjištění jsou z hlediska velikosti světových rezerv ropy zklámáním,“ uvedl hlavní autor studie a vícepresident Wood Mackenzie Andrew Latham.

Na rozdíl od povrchních odhadů USGS zahrnují nové výsledky „detailní geologickou analýzu jednotlivých pánví,“ která byla nezávisle potvrzena vrty, nálezy a produkčními daty od operátorů pracujících v Arktidě. „Náš přístup odpovídá tomu, jak postupují představitelé ropného průmyslu, když provádějí své vlastní odhady zásob,“ prohlásil Latham. „A věci nejsou zdaleka tak optimistické.“

Následuje shrnutí hlavních závěrů studie Wood Mackenzie/Fugro Robertson o objemu arktických zásob:

V Arktidě je většinou zemní plyn. Práce odhaduje, že 85% nalezených zdrojů a 74% potenciálních nálezů tvoří zemní plyn. Ze zdrojů plynu patří 69% Rusku. Boháč tak dál bohatne.

V oblastech Arktidy náležejících pod Severní Ameriku a Grónsko, jsou odhadovány zásoby ve výši pouhých 25% toho, co uváděly předchozí studie. Objem dosud neobjevených rezerv oblasti North Slope na Aljašce (včetně oblasti ANWR 1002) byl odhadnut na přibližně 6 miliard barelů ropného ekvivalentu. Odhad USGS přitom uváděl až 50 miliard barelů. Severovýchodní pobřeží Grónska by mohlo mít větší potenciál – zásoby vyšší než 10 miliard barelů (USGS v roce 2000 uvádí možné zásoby ve výši 65 miliard barelů ropného ekvivalentu, v roce 2007 situaci „přehodnotilo“ na 31 miliard barelů ropného ekvivalentu, ze 17 miliard barelů tekutých paliv má ropa tvořit pouze polovinu - zbytek gas liquids). Ze zásadních změn v odhadech USGS mi tak plyne, že jejich výsledky ve spojení s netransparetní metodologií nelze bohužel považovat za zcela kvalifikovaný a realistický odhad a mají spíše sloužit jako možné politicko - ekonomické zdůvodnění rozsáhlých (a rizikových) investic do průzkumu a těžby v této oblasti.

Pánve v Karském moři a v Barentsově moři se zdají být nejslibnější. Ruská Karsko – jamalská pánev má obsahovat podle předpokladů téměř 90 miliard barelů dosud nenalezené ropy. Východní oblast Barentsova moře pak může skrývat něco přes 10 miliard barelů.

Všechny uvedené údaje však stále obsahují značnou dávku nejistoty. Ačkoliv několik pánví (jako North Slope, Timansko – pečorská pánev a Západosibiřská pánev) s jistotou obsahují velké množství uhlovodíků, většina Arktidy zůstává neprozkoumaná.

Co se týče druhé otázky – vztahu mezi Arktidou a ropným zlomem – tak lze říci, že významnější produkce ropy z artických zdrojů je vzdálená řadu let. Studie Wood Mackenzie/Fugro Robertson předpovídá, že produkční toky tekutých paliv (liquids) celé severní polární oblasti vyvrcholí na 3 milionech bd nejdříve za 20 let. Těžba zemního plynu se může dostat až na 5 milionů barelů ropného ekvivalentu ve stejném časovém rámci.

Zahájení i vlastní těžba v Arktidě bude vyžadovat překonání enormních „nadzemních“ překážek. „Podmořská technologie, která dokáže operovat pod ledovými krami bude klíčovým faktorem pro ekonomickou těžbu většiny arktického plynu,“ uvádí Alan Murray - hlavní ekonom Wood Mackenzie. „Limity této technologie jsou stále posouvány a jak bude toto řešení používáno stále častěji, měla by klesat i cena,“ dodává.

Doprava plynu z tak odlehlých oblastí bude pro energetický průmysl znamenat velkou výzvu. Jamalský poloostrov je 2000 km od Moskvy a 4000 km od západní Evropy.

Pokud vezmeme v úvahu přibližné odhady rozsahu a maximálních produkčních toků těžby, technologické a logistické problémy a časový rámec, lze bezpečně konstatovat, že průzkum a těžba v Arktidě nemá k otázce ropného zlomu a jeho dopadů (pokud ten je otázkou nedávné minulosti, současnosti nebo blízké budoucnosti) prakticky co říci. Dokonce i v případě, že by k ropnému zlomu došlo o několik let později než mnozí předpokládají – například v roce 2020 – těžba ropy v Arktidě by tuto skutečnost nijak významně neovlivnila.

Jen dodávám, že Angličan by asi poznamenal: „Too little, too late, too expensive“.

Zdroje: ASPO USA – Arctic Dreams
Energy Bulletin - An oil & gas Shangri-la in the Arctic?
Wood Mackenzie Press Release