Klid před bouří

Analytici investiční banky Goldman Sachs ve čtvrtek potvrdili svůj odhad, podle něhož bude po zbytek roku průměrná cena americké lehké ropy 69,5$. To je vcelku realistický odhad, který ovšem nepočítá s žádným závažnějším problémem v ropném sektoru. Motoristická sezóna pomalu začíná a ropa se dnes pohybuje okolo 67$ za barel, což je v podstatě cena den po úderu hurikánu Katrina. Vývoj na trhu s benzínem v USA v posledních dvou týdnech také leccos naznačuje. Přestože plánovaná údržba rafinérií, natožpak automobilová sezóna, ještě zdaleka neběží naplno, došlo k největšímu poklesu amerických zásob benzínu od srpna 2003. Je čím dál jasnější, že rafinérské kapacity si prostě nejsou schopny poradit s rostoucí poptávkou. Do jaké míry je to dáno i poklesem kvality zpracovávané ropy zůstává velkou neznámou.
Profesor Kenneth Deffeys prohlásil, že jsme již čtyři měsíce za zlomem, osobně se domnívám, že má pravdu. Deffeys spolupracoval s Hubbertem v Houstonu, učil na Princetonu a má jako jeden z mála kvalifikaci, čas i zájem, aby prošel Hubbertovy výpočty a upravil je podle aktuálně dostupných dat. Logicky uvažující člověk souhlasí s těmi, co už prokazatelně pravdu měli. Naproti tomu projekce EIA a dalších agentur se podle mě jasně nezakládají na realitě, ale na politické objednávce. „Statistiky“ OPECU, pak tím spíš.
Pokud vláda USA není tak hloupá, aby napadla Írán a pokud blížící se hurikánová sezóna nebude ještě horší než ta minulá a pokud se teroristům nepodaří úspěšně provést žádný větší útok na některou z klíčových ropných instalací (zejména v Nigérii), pak by mohla cena ropy stagnovat kolem 65-80$ dolarů za barel, jak předpokládá Goldman Sachs. V opačné případě si vývoj netroufám předvídat, ale trojmístná čísla jsou velmi pravděpodobná.
S trochou štěstí se reálný nástup důsledků ropného zlomu podaří ještě tento rok udržet pod pokličkou, nicméně v pomyslném hrnci to vře víc a víc. Faktem je, že se nacházíme na ostří břitvy a situace se stává stále napjatější.
Tento vývoj je však v příkrém rozporu se společenskou realitou. Drtivá většina našich spoluobčanů nemá o budoucí krizi ani potuchy. Naopak, žije v „radostném“ světě probíhající konzumní utopie. Dál roste hypermarket za hypermarketem, dál ustupují další a další pole výstavbě dálnic, malých předměstíček či menších a větších továren (o Nošovicích ani nemluvě). Tento případ je ukázkou totálního nevědomí odpovědných činitelů o problematice. Už nyní je naše ekonomika závislá na výrobě automobilů mnohem víc, než bude do budoucna zdrávo. K čemu nám také budou nově budované dálnice v okamžiku, kdy bude benzín na příděl opravdu nevím. Snad by bylo lepší nejprve pořádně opravit ty současné, zimou v tankodromy přeměněné silnice.
Celkově lze říci, že situace se zdá v současnosti do značné míry stabilizovaná, zdá se mi však stále zřejmější, že je to ticho před bouří. Před bouří, která odvane svět jak ho známe jednou provždy. Někdy je to psychicky dost náročné žít se znalostí Oil Peaku a věcí nadcházejících. Bez problémů by si s tím poradil snad jen ten, kdo by brilantně uplatňoval Orwellův double-think. Lidé si stále dělají plány, jako by budoucnost měla kontinuitně vzejít z přítomnosti, je však stále jasnější, že kromě kontinuity, tu bude také výrazná diskontinuita. Čas nám rychle ubíhá a s každým dalším promarněným měsícem bude tato větší a větší.