Implikace zlomu a alternativní paliva - dokončení článku z Wikipedie

Obecně se považuje za fakt, že světový zlom těžby levné ropy, bude mít značně nepříznivý dopad na současnou společnost. Ekonomický růst a prosperita jsou od průmyslové revoluce do značné míry založeny na levných a hojných fosilních palivech. Téměř všichni souhlasí, že ropa je omezeným zdrojem, který bude muset být nahrazen. Co se různí, je názor, kdy bude tato změna muset být provedena, čím fosilní paliva nahradit a jak složité bude tyto změny provést.

Někteří věří, že pokles v produkci ropy bude mít drastický dopad na současnou civilizaci, zejména kvůli její vysoké závislosti na této komoditě, jako základním zdroji energie v dopravě a chemické výrobě. Přes 90% dopravy v USA je závislých ropě. Od 40.let, zemědělství velmi výrazně zvýšilo svou produktivitu, zejména díky použití chemických hnojiv, pesticidů a zvýšené mechanizaci. Tento proces nazvaný poněkud nepatřičně "Zelená revoluce", umožnil v minulém půl století zásadní nárůst lidské populace na současných téměř 6,5 miliardy. Základní složkou pesticidů, jsou přitom ropné deriváty, u hnojiv se k tomu navíc přidává zemní plyn. Použití nafty při pohonu zemědělských strojů pak snad ani není třeba připomínat. Klesající množství ropy pak postihne i tento, zcela zásadní sektor průmyslové výroby, i když se vlády budou logicky snažit zmírnit dopad zlomu na zemědělství maximální měrou. Současná situace je však taková, že k udržení dnešní úrovně produkce – nemluvím již o zvýšení, je potřeba stále větší množství hnojiv a pesticidů, zejména díky stálému snižování kvality zemědělské půdy, v důsledku jejího dlouhodobého nadužívání. Lze proto do budoucna očekávat čím dál větší potíže i v tomto pro přežití civilizace i jednotlivců zcela klíčovém sektoru. V případě totální krize pak v krajním případě i katastrofu v duchu Malthuse.

I mírný scénář zlomu s pomalým vyčerpávání suroviny a hladkým přechodem k alternativním palivům, však v sobě zahrnuje potenciálně závažné hospodářské potíže, spojené s vyššími cenami energií a ústící v ekonomickou recesi, až depresi. Rekordní ceny ropy a ekonomické zpomalení, obvykle korelují, i když s několikaletým zpožděním, stejně tak cena energií a inflace. Dopady zlomu, také nelze úplně srovnávat s tzv. „energetickými krizemi“ v 70. a 80. letech, které byly jen přechodnými výpadky. Výpadek způsobený zlomem, stejně jako ceny komodity by byl mnohem delší – pokud ne permanentní a ceny pravděpodobně vyšší.

Zlom by také dal v podstatě za pravdu, kritickým hlasům, které tvrdí, že současný životní standard naší civilizace je globálně (především s ohledem na rozvojové země) neaplikovatelný.

Efektivita současných technologií, při získávání a produkci energie je nízká. Například solární panely promění na elektřinu pouze 10-20% sluneční energie, kterou absorbují, z typického ropného pole se před uzavřením vytěží pouze okolo 35% suroviny. Technologický pokrok by tato čísla mohl zvýšit, nicméně, řada takzvaných nekonvenčních zdrojů, včetně nekonvenční ropy má zápornou síťovou bilanci – jednoduše více energie spotřebují – na těžbu, infrastrukturu, zpracování, dopravu suroviny - než ji nakonec vytěžená komodita vyprodukuje. Dalšími důvody k pesimismu, jsou čím dál víc obtížněji přístupné oblasti těžby či snížená kvalita suroviny zvyšující náklady na zpracováni. Nové technologie pak zlomu nemohou zabránit, mohou ho maximálně oddálit, ale v krajní variantě i urychlit – viz. Jevonsův paradox.

S poklesem produkce ropy můžeme nejspíše očekávat zvýšené nasazení, dalšího fosilního paliva, jehož zásoby jsou zatím dostatečné a to uhlí. To však povede k další devastaci životního prostředí, akceleraci globálního oteplování i k zdravotním problémům obyvatelstva, včetně zvýšeného výskytu rakoviny a tedy i k dalším nákladům.

Stoupenci volného trhu a samoregulace věří, že stoupající cena komodity, povede jednak ke zvýšení investic do alternativních technologií, jednak ke zvýšení vlastní efektivity při těžbě, zpracování i použití. Faktem nicméně zůstává, že současný výzkum a vývoj tzv. „alternativních zdrojů“ je vysoce závislý na fosilních palivech. Kritici tak argumentují, že s rostoucí cenou ropy a zemního plynu poroste i cena výzkumu a vývoje i případná aplikace alternativních zdrojů. Dále dodávají, že proponenti volného trhu nesprávně kalkulují pouze s cenou ropy, když by měli fakticky kalkulovat spíše s energetickou efektivitou – poměrem "vytěžené" - získané energie a energie vynaložené na její těžbu a zpracování.

Zjednodušeně můžeme situaci popsat takto:

Představte si, že řídíte auto, kterému zbývá litr benzínu. K nejbližší pumpě by jste potřebovali ale litry dva. V tomto kontextu je zcela nepodstatné, jestli jste ochotni za litr zaplatit 100, 500 nebo 100 000 korun, protože autem tam nikdy nedojedete. Stoupenci tržního řešení argumentují, že pokud zaplatíte dost, bude prodávající či jeho konkurence schopna a ochotna postavit další pumpu v dosahu vašeho dojezdu. Je tohle však reálné? Sotva. Prostě vystoupíte a půjdete pěšky s kanystrem a pak zaplatíte horentní sumu, protože tahle pumpa je jediná široko-daleko. Takhle funguje trh ve skutečnosti.

Volný trh se tak dost možná spíše než aby problém řešil, bude snažit profitovat z problematické energetické situace, případně dokonce brzdit zavádění nových technologií, které by mohly byť potenciálně situaci řešit. Pokud v tom bude dostatečně úspěšný, dostatečně dlouhou dobu, můžeme dosáhnout (nebo už bylo dosaženo?) bodu, kdy efektivní řešení situace a byť i bolestný přechod na alternativní zdroje nebude v důsledku možný neboť rezervní kapacity systému, výzkum a vývoj alternativních zdrojů nebudou na takové úrovni, aby přechod účinně umožnily a systém tak při pokusu o přechod či po dosažení kriticky nízké úrovně produkce daného zdroje, tedy ropy, zkolabuje.

Ačkoliv konvenční moudrost individuálního šetření energií, je jistě nutným přístupem z dlouhodobého hlediska budoucnosti, je dost možné, že tento postoj v současnosti je zcela naivní. Jevonsův paradox naznačuje, že i když se jedinec uskrovní, globálně se ekonomika postará nejen o spotřebu jeho úspory, ale paradoxně často i o zvýšení spotřeby. Když se malé procento populace rozhodne jezdit energeticky efektivnějšími automobily a zbytek zůstane u svých neefektivních vozidel, tak každý barel ropy, který se ušetří bude nakonec zkonzumován neekologickou většinou a co hůř celkovým efektem úspor bude, že cena paliva poklesne a jeho spotřeba se tak stane ekonomicky rentabilnější. Myšlenka energeticky efektivního automobilu, je však fakticky protimluv sám o sobě. Teoreticky je termodynamická efektivita automobilu okolo 25%, v praxi je to okolo 10%, v některých případech dokonce pouhých 7%. To znamená, že z 10 litrů paliva v nádrži se zhruba jen jeden litr přemění na energii, která pohání automobil vpřed, zbylých 9 litrů se přemění na teplo.

Žádné individuální úsilí tak samozřejmě nemůže problém vyřešit. Vyřešit ho může pouze globální dohoda, těch, kteří spotřebovávají nejvíce a její striktní uvedení do praxe, ta je však z mého pohledu za současných podmínek zcela nereálná a počítat s ní je tak totálně naivní.

K dokončení úvodu do problematiky ropného zlomu, tak zbývá ještě uvést výčet „alternativních zdrojů“ ke konvenční ropě, v uvozovkách to píši proto, že všechny uvedené tzv. alternativy jsou z mého pohledu v následujících letech jen stěží použitelné ve větším měřítku, natožpak globálně, když s vyjímkou Fischer – Tropschova procesu výroby automobilových paliv z uhlí, jaderných a vodních elektráren nebyly nikdy masověji použity. Fischer - Tropsch je však energeticky mnohem náročnější než současná výroba benzínu a navíc by byl ekologicky velice devastující. Za alternativu lze také těžko považovat methanol – vyrábí se opět z fosilních paliv - uhlí, zemního plynu, ale lze ho vyrobit i z jiných zdrojů uhlíku včetně CO2. Médii tolik opěvovaný vodík není primárním zdrojem energie, je pouze jejím nosičem - transmiterem a tudíž nemůže účinně nahradit ropu. Jako palivo v motorech aut by byl sice účinnější než ropa, ale s náklady na vybudování infrastruktury a ve spojení s velice složitou přepravou, by se jeho „výhodnost“ rychle rozplynula. Pokud nejsou novináři schopni zjistit a zveřejnit tento fakt, je to politováníhodné, pokud ne trestuhodné, protože to není nic jiného než mystifikace veřejnosti – ať už záměrná nebo z neznalosti a občané jsou ukolébáváni tím, že existuje řešení, které se však po střetu s mimomediální realitou jeví být z 99% virtuální. Výzkum sice nadále probíhá, ale jeho výsledky jsou přinejlepším nejisté. Použití jaderné energie je možné, ale opět by si vyžádalo obrovské náklady na vybudování velkého množství nových elektráren a přebudování velké části civilizační infrastruktury. USA by kapacitu svých jaderných elektráren musely zvýšit asi osmkrát – opravdu relevantní údaje však k dispozici nejsou. Obrovský nárust množství vyhořelého paliva by byl další zátěží. Osobně se domnívám, že toto je však stále jedna z reálnějších variant, která by však byla možná pouze za vynaložení obrovských nákladů, kombinovaných s výrazným uskrovněním celé společnosti a pomalým poklesem křivky po zlomu. Fůze je hudbou vzdálené budoucnosti, pokud tedy vůbec kdy přijde a vyžádá si obrovské náklady nejen na vývoj, ale zejména na provoz – obrovské teploty v reaktoru, velká spotřeba materiálu na neustálou renovaci stěn reaktoru a řada dalších dosud pravděpodobně zcela neznámých háčků zůstává. Navíc by pochopitelně produkovala pouze elektrickou energii, která není plnohodnotnou náhradou ropy, což je samozřejmě stejně tak i problémem energetiky jaderné. Nekonvenční zdroje ropy – ropné písky, břidlice, atd. už byly okrajově zmíněny a v současnosti rozhodně nejsou plnohodnotnou náhražkou konvenční ropy, opět zde figuruje vysoká energetická náročnost těžby, nezřídka spojená s nižší kvalitou získané suroviny. Poslední alternativou jsou obnovitelné zdroje – větrné, vodní, přílivové (tidal), (geo)termální, solární elektrárny – jsou v podstatě nevyčerpatelnými zdroji elektrické energie. Problémem je opět použití fosilních paliv při jejich výrobě a v současnosti také nízká účinnost v porovnání s více konvenčními zdroji – fosilní paliva, jádro. Masivní investice do nich, by však mohly pomoci prodloužit dobu do vyčerpání ropy po zlomu.

Osobně si myslím, že se na zavádění alternativních zdrojů je při jejich současné účinnosti a energetické náročnosti v podstatě pozdě - začít se mělo před nejméně desítkou, spíše však desítkami let. Je však lepší se pokusit, i kdybychom měli nakonec více či méně selhat, než neudělat vůbec nic. Současný kurs politiky, zejména americké však svou neochotou přiznat předpoklad neomezeného růstu v prostředí omezeného planetárního systému jako iluzi, (potenciální?) krizi jen dále prohlubuje. Je-li předpoklad ASPO tentokrát správný a jsme v podstatě na pokraji zlomu a vývoj v posledních měsících tomuto tvrzení přidává na pádnosti, budeme všichni platit za další a další prodlení čím dál vyšší cenu. Osobně toho člověk nemůže udělat mnoho, ale pokud chceme přežít a máme to v genech, (že?), měli bychom se pokusit připravit, jak jen je to v našich silách možné. Na prvním místě psychicky, pak fyzicky a na závěr v rámci možností i materiálně. O tom ale někdy příště.