Íránská karta

Írán je čtvrtým největším producentem ropy na světě. Vyváží více než 2,5 miliónu barelů ropy denně. Jeho denní produkce je okolo 4 miliónů barelů. To ho v současné situaci dělá v mnoha ohledech klíčovým hráčem. Situace na ropném trhu je dnes velmi napjatá, protože poptávka a nabídka jsou v podstatě v rovnováze. Jinými slovy neexistuje žádná rezervní kapacita, která by mohla případný výpadek íránské produkce plně nahradit. Saudská Arábie sice prohlašuje, že může zvýšit produkci o 1,5 miliónu barelů denně, nicméně nad tímto číslem visí otazník a tato rezervní ropa, pokud je vůbec k dispozici, by byla každopádně těžkou, obtížně zpracovatelnou.
Íránský jaderný program dospěje 6. března 2006 před Radu bezpečnosti OSN a celá situace se stává stejně zajímavou, jako explozivní. Je zřejmé, že USA jsou v nezáviděníhodné situaci a události se pro Ameriku nevyvíjejí dobře. Co hůř, drtivá většina občanů USA si toho zdá se není vědoma.
Etablovanými médii zcela ignorovaná, je problematika zamýšleného íránského přechodu na obchodování s ropou v eurech. Pro lepší pochopení celkové situace kolem Íránu je přitom tato záležitost jednou z klíčových. Ze zemí na Blízkém východě se dosud s plnou vážností pokoušel o obchodování ropy v eurech jediný stát - Irák. Všichni jsme viděli jakou cenu za to zaplatil a stále platí. Okamžitě po obsazení této země udělali Američané jasný krok, vrátili obchodování s iráckou ropou zpět k dolaru. Média tento „drobný detail“ okázale ignorovala. To, že tento tah byl výhodný pro USA a mimořádně ztrátový pro obyvatele Iráku, ale třeba i pro Francii či Německo je nasnadě. Francie a Německo se také za tento krok svému americkému spojenci „odvděčili“ nevysláním svých oddílů do Iráku.
To o co se nyní pokouší Írán je však z pohledu USA mnohem horší. Írán se snaží vytvořit celý systém obchodování s ropou v eurech, ropnou burzu v eurech. V takovém okamžiku se euro stává plnohodnotným konkurentem amerického dolaru v každém ohledu a vzniká tu systém dvou, ne jedné měny, která zajišťuje přístup k ropě. Tyto dvě měny však dnes nemají stejnou cenu. Euro má zhruba o 20% vyšší hodnotu než dolar. Takže pokud bude mít investiční bankéř 80 miliónů eur a 100 miliónů dolarů, což znamená zhruba stejnou peněžní hodnotu a bude se rozhodovat mezi použitím dolarů a eur, je velmi pravděpodobné, že první použije dolary a eura si nechá jako rezervní měnu na příští nákupy, protože mu euro jako silnější měna poskytuje lepší ochranu. To v konečném důsledku může vést k více či méně vážnému oslabení dolaru, k následné inflaci a nutnosti dále zvyšovat úrokové sazby, k dalšímu zdražení amerických hypoték a půjček a k vážným ekonomickým problémům.
Ekonomika USA je přitom podle řady ekonomů na pokraji zásadní krize. Díky outsourcingu bylo množství amerických firem vyvezeno do zahraničí, (zejména do Číny a Indie), s cílem dramaticky snížit cenu práce a maximalizovat zisk. V důsledku toho v USA mizí další a další pracovní příležitosti, které trh nahrazuje jen nepříliš dobře placenými pracovními nabídkami v takových odvětvích jako je stavebnictví, zdravotní péče, obsluha v restauračních zařízeních apod. Míra nezaměstnanosti se pohybuje okolo 5%. Do tohoto čísla však již nejsou započítáváni ti, kteří už žádnou podporu nepobírají a žádnou práci přitom nesehnali. O práci už přitom přicházejí i vysoce kvalifikovaní pracovníci s vysokoškolským vzděláním. I jejich místa se stávají předmětem outsourcingu, zejména čínského. V Číně se dnes vyrábí většina „amerických“ technologicky pokročilých výrobků, které už nesou jen americkou značku. Ve skutečnosti však nic v nich a z nich z USA nepochází. V důsledku toho se otvírá obrovská propast mezi exportem a importem a americký vývoz je tak logicky drtivě pasivní. V minulém roce se jeho bilance ocitla celých 726 miliard dolarů v mínusu. To znamená, že američtí konzumenti stále ještě ve velkém množství nakupovali. Tento vývoj však nemůže trvat donekonečna. Kupní síla amerických spotřebitelů trvale klesá. V minulé dekádě byl tento problém řešen kolotočem dalších a dalších dluhů, zástavou amerických nemovitostí, hypotékami na ty budované. Americké domácnosti, ale i stát jako celek se topí v dluzích (v řádech biliónů dolarů). Hodnota dolaru v důsledku toho v minulých letech klesala. Nicméně stále zůstává rezervní měnou a to zejména kvůli jeho funkci petroměny.
Čína v roce 2005 držela obrovské dolarové rezervy, před více než půl rokem však začala s postupným, pomalým převáděním těchto rezerv na jiné měny. Nikdy to sice nedeklarovala otevřeně, ale pomalu a kontrolovaně zahájila „diverzifikaci“ svých rezerv mezi dolary, eura a jeny. Co je stejně důležité nebo spíše ještě důležitější, Čína má dnes s Íránem podepsány smlouvy o dodávkách ropy a zemního plynu na příštích 25 let. Prostřednictvím držených stovek miliard amerických dolarů pak fakticky kontroluje stabilitu této měny. Pokud by se zájmy Číny a USA rozešly a Čína by se začala ve velkém zbavovat dolarů, byly by dopady na stabilitu dolaru a tím i ekonomiku USA extrémně nepříznivé.
Situace s Ruskem je podobná. Rusko má v Íránu také své zájmy a v mnoha ohledech by jistě uvítalo a pravděpodobně i přešlo na obchodování s ropou v eurech. Zájem by však mohly projevit i další země mimo i vně Opecu, třeba Venezuela.
Právě z těchto důvodů mají USA za cíl uvalit na Írán sankce a hospodářsky zemi izolovat. Tím by byl vznik ropné burzy v eurech znemožněn nebo alespoň pozdržen.
Američané tak znovu rozehrávají hru o mezinárodní hrozbě, zbraních hromadného ničení a podpoře teroristů. Jak reálná tato hrozba byla v případě Iráku jsme viděli. Prezident Íránu Ahmedínežád a jeho rétorika také ke zklidnění situace nepřispívá. Je si vědom síly své pozice. Nicméně i kdyby byly jeho jaderné ambice reálně zaměřeny na výrobu jaderné zbraně, o čemž neexistuje jediný důkaz, byl by jeho jaderný potenciál v porovnání s Izraelem zcela zanedbatelný.
Nyní je třeba si položit otázku nakolik je pravděpodobné, že se USA pokusí o vojenskou akci proti Íránu? Na obsazení celé země nemá americká armáda v současné situaci kapacity. V nějakou větší mezinárodní koalici Američané prakticky nemohou doufat. Co tedy chtějí dělat? Nařídit odvody? Sotva. V úvahu tak v podstatě přichází jen vzdušný úder proti íránským jaderným zařízením (případně možný pokus o obsazení íránských ropných polí na jihu země). I ten by však byl velice riskantní a pokud by se vůbec podařil, mohl by případný únik radioaktivity, či rovnou jaderný výbuch, či výbuchy znamenat ohrožení nejen iránského civilního obyvatelstva, ale i ropné infrastruktury a v neposlední řadě i sousedního Iráku i Kuvajtu, kde se nachází přes 100 000 příslušníků americké armády. Navíc je Írán vybaven raketami s doletem až 2000 km a chemickými zbraněmi, což by znamenalo přímé ohrožení Izraele o amerických jednotkách v Iráku nemluvě. Írán má také k dispozici minimálně 350 000 vojáků v pravidelné službě a stejný počet připravených a vycvičených záloh. Jednotky USA jsou dnes rozptýleny po celém Iráku a v případě agresivního postupu Íránu by mohly být napadeny dříve než by se stačily zformovat. Iráčtí šíité, včetně oddílů Muktady Sadra již také v případě napadení Íránu slíbili zahájit povstání proti okupačním silám.
Íránský výpadek ropné produkce by téměř jistě poslal cenu ropy do trojmístných čísel. Primárně by postihl zejména Čínu. Ta má však téměř třikrát menší spotřebu ropy než USA a velmi dobré vztahy třeba s Venezuelou. Dohodu o dodávkách by Číňané jistě našli i s Ruskem. USA z Íránu ropu nedováží, ale to je při současné situaci na trhu zcela nepodstatné. Pokud by Írán navíc zablokoval Hormuzskou úžinu, kterou v minulých letech stále silněji opevňoval (rakety Silkworm, Seersucker, Hawk (made in USA), C-801, C-802, 155mm baterie atd.) a kterou prochází okolo 50% světové produkce ropy nelze vývoj situace vůbec předvídat. Navíc by Írán mohl použít své rakety i proti ropné infrastruktuře Kuvajtu a Saudské Arábie, které právem považuje za loutkové režimy USA. I v těchto státech by hrozilo vystupňování aktivity protivládních skupin, s cílem svrhnout proamerické vlády. Ekonomické důsledky kolapsu ropného průmyslu na Blízkém východě by pak byly katastrofální. Profitovalo by na nich obrovským způsobem Rusko, které by se stalo největším dodavatelem této komodity na světe, přičemž cena za barel by byla pochopitelně enormní. Rusko společně s Čínou by pak v této situaci převzaly vedoucí roli ve světové politice od USA, jehož ekonomika a měna by nejspíše zkolabovala. Čína by pravděpodobně bez větších potíží mohla provést obsazení Thajvanu. Vážně poškozena by byla i Evropa, která by se stala energeticky závislou na libovůli Ruska.
V každém ohledu je situace velice problematická a pro USA je v současnosti prakticky nemožné vyjít z ní vítězně. Na každý pád budou USA vývojem okolností více či méně drtivě poškozeny. V téhle hře nemají v ruce nic jiného než hrozbu agresí, která se navíc může velice snadno obrátit proti nim jako v případě Iráku. Írán navíc není odzbrojeným Irákem bez spojenců. Je proto s podivem, proč americká vláda vůbec zahajuje tuto pro ně tak zcela evidentně nevýhodnou hru. Pokud skutečně dojde k vojenské intervenci bude to ukazovat jedinou věc - jak velmi dobře si je americké vedení vědomo kritické situace v níž se země už teď nachází, i když se o tom zatím ani nenamáhali informovat své občany. Naopak vedou tvrdou dezinformační kampaň pod heslem business as usual a zároveň zastrašují teroristickou a teď také jadernou hrozbou všechny včetně vlastních obyvatel. Stejně tak to bude ukazovat na to, že neokonzervativci se prostě rozhodli hrát vabank a nemají již co ztratit, případně opravdu věří, že mají jakési božské právo šířit svou ideologie všude a jakýmkoliv způsobem a jsou vyvoleni zvítězit. K tomu by však za současné situace potřebovali víc než zázrak. Osobně se domnívám, že americké vedení dobře ví, že globální ekonomická krize je v důsledku dopadů zlomu těžby některých surovin, přelidnění, klimatických změn, předlužení a řady dalších faktorů nevyhnutelná, takže proč nezkusit ještě poslední zoufalý krok, který by její dopady na USA mohl trochu zbrzdit? Tento postup však ve skutečnosti hrozí krizi spíše urychlit a obrovsky prohloubit její negativní dopady. Zoufalí lidé, však dělají zoufalé věci. V případě vedení USA se zde ještě přidává faktor závislosti na moci a posedlost jí rozšířit, to vše spojené s fanatickým zápalem a přesvědčením o jediné možné pravdě. Pro udržení svých pozic jsou tito zločinci (protože co jiného je agrese proti suverénnímu státu pod smyšlenými záminkami než mezinárodní zločin) s černobílým viděním světa evidentně ochotni udělat cokoliv. Pokud by pak v rámci konfliktu byly použity, třeba i v omezeném množství, některou ze stran jaderné zbraně, důsledky je lepší už vůbec nedomýšlet.