Výzva

„Pevně věřím v lid, pokud mu sdělíte pravdu bude se ochoten utkat s jakoukoliv krizí.“

Abraham Lincoln

„Ze všech nepřátel svobody je válka tou nejstrašnější, protože v sobě nese zárodek další války. Válka plodí armády, z těch se rodí, útisk, strach, dluhy a daně, známé to nástroje, jak přivést většinu pod nadvládu menšiny. Žádný národ si nemůže uchovat svou svobodu uprostřed neustále probíhající války.“

James Madison

Obsah


Planeta v krizi
Všechno jako obvykle (?)
Důsledky našeho současného životního stylu
Konec našeho způsobu života

Planeta v krizi

Světová vědecká komunita zveřejnila během minulé dekády dosud bezprecedentní řadu varování. Množství vědců v poslední době usilovně pracovalo na zhodnocení a popisu stavu, v němž se naše planeta nachází. Jejich závěry rozhodně nejsou povzbudivé. Ekosystémy Země trpí, mnohé jsou na pokraji zhroucení. Vědci nás varují, že máme generaci, nejvýše dvě na nápravu této situace. Kéž by to byla pravda. Podle všeho však není. Situace je horší. Zbývá nám totiž podstatně méně času. Řada vědců opakovaně veřejně prohlásila, že náš současný způsob života není do budoucna udržitelný. Jejich slovům však opravdově naslouchá málokdo.
Dnes a denně slyšíme varování před hrozbou globálních klimatických změn, před dalším zamořováním prostředí a poškozování ozónové vrstvy. Ledovcové masy v Arktidě a Antarktidě tají, praskají a rozpadají se. Druhy citlivé na UV záření vymírají. Rakovina kůže a oční zákal jsou na vzestupu, stejně jako šíření pouští. Druhy severních oblastí jsou na ústupu, zatímco teplomilné druhy jsou na postupu do severních šířek. S sebou přinášejí choroby kdysi označované jako tropické. Právě se nacházíme uprostřed třetí největší vlny vymírání druhů, jakou tato planeta zažila. Současná rychlost vymírání je 100krát až 1000krát vyšší než je přirozené. Řada druhů je dokonce s velkou pravděpodobností zničena dříve, než si věda uvědomí jejich existenci. Různorodost života na planetě, která je jasným ukazatelem zdraví biosféry a její schopnosti se přizpůsobovat změnám, je silně oslabena. Lidstvo v současnosti obdělává téměř všechnu ornou půdu na světě. Moderní zemědělství zbavuje půdu živin mnohem rychleji než mohou být obnoveny. Eroze postupuje. Povrchová voda je místy tak nadužívána, že se mnohá řečiště změnila v říčky či rovnou stružky. Podzemní voda je čerpána pro zemědělské i průmyslové účely v takové míře, že se zdaleka nestačí doplňovat. Rybolov v řadě oblastí zkolaboval, protože už prostě není co lovit. Všude kam se podíváme jsou v enormní míře čerpány a leckde už i vyčerpány zásoby životně důležitých surovin.
Na druhé straně přetékají skládky i spalovny odpady všeho druhu. Zplodiny, těžké kovy a průmyslové chemikálie zamořují atmosféru, vodu i půdu a stávají se součástí potravních řetězců. Lze oprávněně pochybovat, že dnes žije člověk, který by ve svém těle neměl průmyslově vyráběné toxické látky.
A tento výčet je pořád jen malým vzorkem z myriády problémů způsobovaných naší každodenní činností. Je přitom čím dál tím jasnější, že se buď s těmito problémy vypořádáme nebo se ony vypořádají s námi. Situace je o to horší, že s velmi vysokou pravděpodobností nemáme na jejich řešení 50 či více let, ale podle střízlivého odhadu ne více než jedinou dekádu.
Během nejbližších let se naše energetická základna začne nezvratně ztenčovat. Toto její zmenšování bude způsobeno nevyhnutelným vyvrcholením a poklesem globální ropné produkce a v těsném závěsu za ní i produkce zemního plynu. V současnosti žijeme v blahobytu ropné epochy. Každý z nás denně používá energetický ekvivalent přibližně 50 otroků, kteří nás hýčkají veškerým komfortem poslední moderní technologie.
Uhlovodíky jsou základní složkou více než 500 000 různých výrobků: hnojiv, léků, plastů, počítačů, asfaltu, inkoustů a tonerů, barev, lepidel, ředidel, dezinfekčních prostředků, laků na nehty, CD a DVD disků, žvýkaček či golfových míčků a mnohých, mnohých dalších. A co víc, téměř všechny naše průmyslové procesy jsou poháněny energií získanou z uhlovodíků.
Uhlovodíky nás zásobovaly a stále ještě zásobují obrovským množství levné, snadno přístupné a použitelné energie. Tato energie poháněla a pohání náš technologický pokrok, včetně Zelené revoluce, která umožnila téměř logaritmický růst lidské populace.
Jeden litr benzínu obsahuje tolik energie co 1000 litrů zemního plynu, 3 kilogramy dřeva na topení nebo 24 solárních panelů pracujících celý den ve slunečném Brisbane. Ropa poskytuje 1,3 až 2,45krát větší ekonomickou hodnotu na kilokalorii než uhlí.
Nyní se ovšem rychle blíží den, kdy bude vytěžena všechna snadno dostupná ropa. Od tohoto bodu budeme muset investovat stále větší a větší množství energie, abychom ji získali. Nakonec přijde den, kdy bude třeba tolik energie na zpracování 1 barelu ropy (na těžbu, zpracování a dopravu na trh), kolik jí pak z tohoto barelu získáme. Za tímto bodem se síťová energetická bilance ropy dostane do negativních čísel. Ropa ve skutečnosti nikdy nedojde, vždy nějaká zůstane v zemi. Ropné vrty nejsou opouštěny proto, že už nelze žádnou ropu vytěžit, ale proto, že jejich síťová energetická bilance a s ní spojená ekonomická výnosnost je nízká nebo nulová.
Nic nemá takovou energetickou a ekonomickou bilanci jako barel ropy a nic ho proto nemůže plně nahradit. Ethanol má síťovou energetickou bilanci rovnou 0 a to nepočítám vyčerpání půdy a spotřebu vody. Ve skutečnosti je dobrý tak pro agrobyznysmany. Solární energie má kladnou energetickou síťovou bilanci, jenže jen velmi nízkou a co hůř, solární panely jsou z velké části vyráběny pomocí uhlovodíků. Větrné turbíny mají požadovaný energetický profil, jenže je není možné stavět zdaleka všude a vítr také obvykle nefouká 24 hodin denně, 365 dní v roce.
Široce propagované vodíkové články nejsou vůbec zdrojem energie, ale pouze přenašečem, či lépe formou uskladnění energie. Rozbití vysoce stabilní vodíkové vazby vyžaduje více energie, než je kdy získáno ze vzniklého volného vodíku. Naším hlavním současným zdrojem vodíku je zemní plyn, tedy uhlovodík. V mnohými tak propagovaném budoucím systému solárních panelů a vodíkových článků, jsou všechny základní složky tohoto systému od fotovoltaických panelů, po vlastní vodíkové palivové články vyráběny za masivního nasazení uhlovodíků, ať už ve formě energie nebo hlavní suroviny. Ropný věk proto nikdy nemůže nahradit proklamovaná vodíková ekonomika.
Uhlí je stále hojné, ale jeho síťový energetický profil je v porovnání s ropou nižší a bude pochopitelně dále klesat. Netřeba připomínat, že těžba a masivní použití uhlí je také mimořádně ekologicky devastující.
Konstrukce atomových elektráren je velmi nákladná, uran je nedostatkovou surovinou, použité palivo je vysoce toxické a musí být skladováno extrémně dlouho za přísně kontrolovaných podmínek a s za vysokých dodatečných nákladů.
Průmyslový styl současného zemědělství je energeticky velmi náročný. Každá kalorie obsažená v potravinách dnes vyžaduje 10 kalorií energie získané z uhlovodíků. Do tohoto čísla je započítána energie na zabalení a dopravu do místa prodeje, ale už ne energie spotřebovaná konzumenty na dopravu jídla z obchodu, či na jeho následné skladování a přípravu. Bez plošného použití uhlovodíků je tato planeta podle optimistických odhadů schopna uživit pouze polovinu současné populace. Současná populace přitom dosahuje již téměř 6,5 miliard lidí. Některé odhady však mluví o pouhých 2 miliardách, které budou moci existovat v systému, pokud má ten být trvale udržitelným.
Naše energetická základna se brzy začne scvrkávat. S tím jak jsou zdroje postupně vyčerpávány se ocitáme tváří v tvář krizi epických rozměrů, krizi bez nadsázky globální, planetární. Život jak ho dnes vedeme, nemůže tímto způsobem už příliš dlouho pokračovat.

Všechno jako obvykle (?)

Místo abychom se zaměřili na výše uvedené klíčové problémy, jež hrozí podrýt kvalitu života na této planetě, rozhodli jsme se je ignorovat. Místo toho, abychom hledali a nacházeli řešení těchto problémů a obratem je uváděli do praxe, snažíme se popírat samu jejich existenci a pokud se nám to v dostatečné míře nedaří, tak je alespoň bagatelizujeme. V nejlepším případě souhlasně pokýváme hlavou, abychom vzápětí pokračovali v okázalé spotřebě a v boji za globální volný trh.
Neoklasičtí ekonomové nám tvrdí, že trh vyřeší všechny naše problémy. Ujišťují nás, že znečištění, vyčerpávání zdrojů a zhroucení ekosystémů, stejně jako problémy zemědělství, vytvoří ekonomické pobídky, které podnítí hledání a objevy nových zdrojů, stejně jako rozvoj nových technologií. Tržní rovnováha podle nich zůstane zachována, ale kolik lidí a jak velká část prostředí v důsledku obnovy této rovnováhy utrpí se už nedozvíme. S jistotou nám řeknou jen to, že se při tom musíme vyhnout regulacím, které by mohly nebezpečně omezit ekonomický růst. Tito ekonomové věří v nadřazenost kapitalismu a volného trhu, která byla podle nich prokázána vítězným střetem s autoritativním komunismem. Podobnost obou systémů v řadě styčných bodů, dokumentovaná např. Johnem Grayem v jeho knize Marné iluze (False Dawn), jim ani nepřijde na mysl. Nezaráží je ani shoda ústřední doktríny obou systémů, jíž je stálý materiální růst. Globalizace není vyvrcholení a konečným úspěchem kapitalismu. Ve skutečnosti je jeho koncovkou, finální honbou za zbylými zdroji surovin, za stále levnější pracovní silou, která by vyprodukovala levné výrobky s maximálním ziskem. Nerovnost v nejširším smyslu, na níž je tento systém založen, je pochopitelně v duchu maximalizace zisku hnána do krajnosti. Elitám předešlého období se ani nesnilo o koncentraci moci a bohatství jímž vládnou současné korporace. Průměrný plat generálního ředitele v USA v roce 2002 byl 282krát vyšší, než plat průměrného pracovníka. A průměrný pracovník si dnes vydělá srovnatelně méně než před 30 lety, ačkoliv se produktivita práce zvýšila. Pro většinu mužů je dnes nemožné vydělat tolik, aby sami zajistili rodinu a proto se práce žen stala normou. To samozřejmě vede k oslabení rodinných vazeb, k oslabení pozice muže jako manžela a živitele rodiny, k atomizaci rodiny, která se celá sejde často až večer, ke snížení sociálního dohledu nad dětmi a k oslabení vzájemné komunikace.
Vývoz kapitálu dal nadnárodním společnostem možnost přesunout výrobu tam, kde budou moci platit svým zaměstnancům nejméně, tam kde bude nejmenší regulace a daně. Špatně placenou práci, kterou nejde tak snadno vyvézt, pak zastávají zástupy emigrantů. Důsledkem tohoto počínání není nic jiného než systém, který poškozuje společenské vazby, prostředí, morálku a v dlouhodobém důsledku společnost jako takovou. Systém, který si sám pod sebou podřezává větev.
Neurvalý individualismus je mottem dne, nutíc všechny a všechno vstupovat do přímé konkurence. Jeden ze základních lidských instinktů, který nám dobře sloužil celou naší evoluční historii, instinkt ke spolupráci je odsouván daleko do pozadí. Společnost se více a více atomizuje, sousedskou pospolitost a často i náměstí či zelenou plochu mezi domy vystřídal hypermarket. Otevřená debata a volná výměna myšlenek je možná snad už jen v kyberprostoru. A paradoxně, v době jejíž doktrínou je individualismus, se skutečná individualita a originální myšlení stává přinejlepším podezřelé, pokud ne rovnou nežádoucí. Lidé jsou nabádáni ke konformitě. Kulturní rozdíly jsou odplavovány vlnami globalizační homogenizace vznikající globální McKultury. Většina veřejnosti se stává stále otupělejší a bez otázek plní pokyny zavedených autorit. Občanská sdružení, zdá se, nejsou příliš žádoucí. Kritické myšlení bývá umlčeno emocionálním pokřikem. Demagogické nálepkování či démonizování nepohodlných názorů je častou náhražkou racionální diskuse. Atomizovaná, přepracovaná a skutečné interakce s realitou zbavená populace je bombardována „kulturními“ chody, které dnes a denně servírují masová média. Tato duševní obdoba fast foodu je směsicí výmyslů, pobídek ke spotřebě, šíření strachu a v poslední době i rostoucí sprostoty. Všechno toto je občanům předkládáno zadavateli reklamy, kteří tak formují osobnost pasivního diváka v ideálním případě již nepříliš schopného samostatného myšlení.

Důsledky našeho současného životního stylu

Nic z výše popsaného není překvapivé, ani objevné. Je to přirozený a předvídatelný důsledek fungování globálního kapitalistického systému. Tak jak se tento systém blíží ke svému klimaxu v globálním měřítku, má to tyto důsledky: výraznou nerovnost v rozložení moci a bohatství, bankroty, přetížení a poškození životního prostředí, vyčerpání surovinové základny, polarizaci a atomizaci společnosti a růst geopolitického napětí v oblastech se zásobami zbývajících zdrojů. Jedinou možností jak tyto závažné a narůstající potíže začít řešit, je odklon od v současnosti zavedené praxe. V reformu tohoto systému lze doufat jen stěží a minulé pokusy i zkušenosti z předchozích krizí jasně naznačují, že nestabilita je a musí být uzavřenému systému založenému na nadspotřebě vlastní. Nadužívání zdrojů je v dlouhodobém hledisku nevyhnutelně neudržitelný koncept. Co hůře, dnes nastolený systém a to zejména v USA se neslučuje ani s demokracií. Ta vyžaduje rovnost občanů před zákonem, v jejich politických právech, v jejich podílu na diskusi, ale i v příležitosti uplatnit svou kupní sílu bez hrozby zabavení majetku věřitelem. Skutečná vláda lidu může být v praxi uskutečňována jen opravdu informovanými občany. Jak může toto zajistit systém založený na akumulaci ekonomické moci v rukou menšiny a z toho pak nutně plynoucí moci politické? Toto je důvod selhávání současné demokracie, stala se kořistí korporací, nadnárodních společností, v jejichž zájmu nezřídka působí.

Konec věčného růstu

Věčný růst a globální kapitalismus jsou utopické koncepty a jako takové jsou stejně jako všechny takové koncepty v minulosti odsouzeny ke krachu. Jen málo věcí je tak jistých, jako to, že pokračování současné praxe povede ke kolapsu ekonomiky a v krajním případě i civilizace, k další destrukci biosféry, k obrovskému utrpení a všeobecné chudobě. To vše, abychom dnes ulevili našemu svědomí a umožnili koncovku ve hře bezuzdného mamonu a ignorance. Odpovědné elity jsou už více než dekádu hlasitě varovány, že k provedení nutných změn bude třeba nejméně dvou desetiletí a to za předpokládaného vynaložení obrovských prostředků. Neděje se nic, jen rostou státní i osobní dluhy, vedou se další války, pokračuje devastace prostředí, to se sice třeba u nás lokálně o něco zlepšilo, globálně je však situace čím dál horší. I tak nedostatečné požadavky protokolu z Kjóta jsou největšími producenty skleníkových plynů ignorovány. Místo konzervace a úspor se prodávají SUV …..
Co může v takové situaci udělat jednotlivec? Především tyto problémy dále neignorovat, nezasouvat je do svého podvědomí, informovat ostatní, snažit se aktivně účastnit debaty o nich ve svém okolí, zveřejňovat návrhy řešení situace, třeba v lokálním měřítku na internetu, osobně se připravit na nadcházející krizi. Dál může každý omezit svou spotřebu, umořit své půjčky a nebrat si další, podporovat posílení dopravní obslužnosti, vystupovat proti dalším investicím do dálnic, ale i do automobilového průmyslu, který bude krizí zasažen první a jehož podíl na našem HDP je již teď vyšší než je do budoucna zdrávo. Pochopitelně podporovat zavádění alternativních zdrojů a udržitelného životního stylu……
Vyzývám každého, kdo si myslí, že může přijít s dobrou myšlenkou nebo radou ať ji zveřejní. Ať už v komentářích pod tímto článkem nebo na vlastních internetových stránkách či jinak.

Tento článek vychází z anglického článku D.A. Pfeiffera, který naleznete i s odkazy na:

http://www.survivingpeakoil.com/article.php?id=callforaction