The War Game

Tento dokument BBC je možno shlédnout prostřednictvím Google video zde. Byl vyroben v roce 1965 a televize ho po příštích 20 let nevysílala (obsah filmu byl vyhodnocen jako příliš děsivý pro obecenstvo). V roce 1966 obdržel cenu Americké filmové akademie za nejlepší dokument. Zachycuje důsledky jaderné války v Británii a svou realističností v dopadech konfliktu na společnost, obyvatelstvo a život vůbec zdaleka předstihuje třeba americký The Day After, ale i pozdější britské Threads.

Po absolvování této bez nadsázky hrůzné podívané asi nabude většina lidí toho dojmu, že pokud by kdy mělo k něčemu takovému dojít, je mnohem lepší než v krytu, být přímo v epicentru výbuchu a mít to rychle „za sebou“. Já tedy ten dojem rozhodně mám a nedělám si nejmenší iluze o tom, že by realita ještě předčila jakýkoliv dokument (ať sebetvrdšího kalibru).

Studená válka je za námi, ale nové závody ve zbrojení se rozbíhají naplno. USA vyzbrojuje sunnitské státy na Blízkém východě a Izrael, Rusko činí totéž v Íránu a Sýrii. Iniciativy USA při budování raketové obrany hrozí vychýlením rovnováhy vzájemně zaručeného zničení (MAD) a jestřábi ve Washingtonu se ve svých veřejně přístupných dokumentech netají snahou o získání jaderné převahy jako klíče k „vítězství“ v termonukleární válce. Absurdní koncepce možného „vítězství“ pak vedou některé politiky k domněnce, že jaderná válka snad může být něčím na co se lze připravit, v čem lze obstát a po čem může civilizace snad s obtížemi, ale přesto kontinuálně pokračovat. Tento postoj rozhodně nesdílím a nepovažuji ho za realistický. Současné iniciativy vlády USA je třeba v tomto kontextu považovat za krajně nebezpečné a s potenciálně katastrofickými důsledky. Roztáčející se kolo nových závodů ve zbrojení nás jako druh přibližuje o nezanedbatelný krok směrem k propasti a jde v přesně opačném směru, než bychom se měli ubírat – totiž k maximálnímu jadernému odzbrojení.

Washington usiluje o jadernou převahu a to i proti případným jaderným koalicím. To není samo o sobě nic zvláštního nebo odsouzeníhodného. V této souvislosti je však třeba chápat také budování raketové obrany USA. Kritici (a v kontextu ČR také zastánci) tohoto systému argumentují tím, že v případě útoku Ruska nebo Číny (nebo obou) by byla obrana snadno překonána mračny hlavic a falešných cílů odpálených z těchto států. Mají samozřejmě pravdu – dokonce i velmi složitý protiraketový systém s prvky rozmístěnými na souši, na moři, ve vzduchu i ve vesmíru by nejspíš nebyl schopen ochránit USA před rozsáhlým jaderným úderem. Ale to neznamená, že je takový systém pro Pentagon bezcenný, stejně jako to neznamená, že takový systém je jen štítem proti útoku darebáckých států (Írán, Severní Korea), případně teroristů a pro zbylé jaderné mocnosti neznamená hrozbu.

To o čem se u nás „taktně“ mlčí je fakt, že raketová obrana by byla pro USA cenná primárně v nikoliv defenzivním, ale naopak v ofenzivním kontextu – jako účinný doplněk schopnosti USA zasadit první úder. Pokud by USA zahájily jaderný útok proti Rusku (nebo Číně), napadené zemi by pravděpodobně zůstal (v „lepším“ případě poněkud, v „horší“ případě zásadně) limitovaný arzenál k možné odpovědi. V takovém okamžiku má samozřejmě i ne 100% účinná obrana značný význam a nezanedbatelně zvyšuje šance útočníka na „vítězství“.

ČR se pak v případě účasti na projektu raketové obrany znovu stává přední linií v potenciálním jaderném střetnutí a to úplně stejně jako jím měla být ČSSR v době nedávno minulé, kdy měly divize naší armády vést útok proti pozicím NATO v Německu a předpokládalo se nasazení taktických jaderných zbraní kvůli konvenční převaze Varšavské smlouvy a tomu odpovídající ztráty vojáků ČSSR.

Vybudování raketové obrany riziko jaderné války zvyšuje a tím snižuje šance na přežití nás všech a proto je většina obyvatelstva (ať už to plně chápou nebo jen podvědomě cítí) proti její konstrukci na našem území. To je skutečný, jednoduchý a proto i nejpádnější důvod proč je tato většinou obyvatelstva ČR, okolních států a Evropy odmítána. Jakákoliv ideologická debata je zavádějící. „Když vám kolem hlavy začnou svištět kulky, jde veškerá politika a všechny tyhle sračky rovnou z okna.“, říká člen Delta Force Hoot ve filmu Black Hawk Down. A tohle je potenciálně ještě horší situace, takže by si měl každý, kdo je zastáncem raketové „obrany“ domyslet, k jakým koncům může jeho třeba i dobře míněná snaha vést, protože Íránci a tím méně Kim Čong Il určitě nehodlají spáchat hromadnou sebevraždu tím, že by kdy odpálili byť jen jednu atomovou bombu někde mimo své území, ale jak řekl Cheney: „O americkém způsobu života se nevyjednává“. Realita ovšem klepe pomalu na dveře a americký způsob života se stává neudržitelný a nezachrání ho (na delší dobu) ani všechna ropa z Ruska, takže doufejme, že USA se budou v budoucnu s realitou tenčících se globálních zásob této životně důležité suroviny schopny vyrovnat mírovou cestou (i když dosavadní kroky jsou zatím přesně opačné).

Je štestím, že tento nebezpečný projekt má nejen minimální podporu obyvatelstva u nás i v Evropě, ale hlavně v obou komorách Kongresu a zdá se, že demokraté a někteří republikáni významně omezí jeho další financování. To je důležitý krok správným směrem, ale nechvalme dne před večerem.

Zdroje:
The Rise of U.S. Nuclear Primacy