Konec dětství

Debata v masmédiích se kromě zmínek o růstu nebo lépe o poklesu cen ropy stále dokola točí kolem jediného tématu a to jak udržet současnou automobilovou mašinérii v provozu. Slovo ropný zlom je stále zcela neznámý pojem pro drtivou většinu populace. Ti, co se s pojmem setkali a u nichž neproběhla základní psychologická obrana, týkající se nepříznivé zprávy o zlomu, tedy popření, se upínají k „řešením“, jež mají přinést alternativní zdroje. To je však jen další úroveň psychologické obrany, totiž lpění na předchozí investici.

Do současného životního stylu bylo investováno tolik fyzické a duševní (zejména emocionální) energie, že je pro většinu lidí nemyslitelné si jen představit, že by tento zaběhnutý stav neměl pokračovat. Lidé jsou emocionálně zainteresováni na současném běhu systému, investovali množství osobní energie, aby si vytvořili v jeho rámci pozici a čím více mají co ztratit (sociální status, práci, dům, auto, peníze, bezpečí nebo „jen“ vidinu lákavé budoucnosti), tím spíše budou náchylní odmítnout myšlenku ropného zlomu a její důsledky. Se stávajícím stavem a jeho statutem quo jsou emocionálně hluboce svázáni. Slovy Morphea z Matrixu: „Tihle lidé nejsou připraveni na odpojení a mnoho z nich je tak beznadějně závislých na systému, že udělají cokoliv, aby ho chránili.“ Mohou to být velmi inteligentní a vzdělaní lidé, ale jejich reakce se neodehrává na racionální, ale na emocionální úrovni.

Nejpregnantnějším vyjádřením tohoto typu byla slova amerického viceprezidenta Cheneyho: „O americkém způsobu života se nevyjednává“. Problémem je, že politici jsou placeni, aby řešili potíže nebo lépe, aby jim předcházeli. Cheney se tímto svým vyjádřením odmítl nepříjemnou skutečností zabývat. Zádrhel je v tom, že v okamžiku, kdy odmítnete vyjednávat o zásadním, existujícím a trvalém problému, je vám, ať se vám to líbí nebo ne, automaticky přidělen velmi neodbytný vyjednávací partner a tím je realita.

Zastánci současného kurzu často argumentují tím, že konzumní společnost většině obyvatelstva vyhovuje a že jsme si tento způsob života zvolili. To mají ale smůlu. Nezáleží na tom co nám vyhovuje, dokonce nezaleží ani na tom, co jsme si vybrali, záleží jen na tom co je možné a co ne. Faktem je, že chod jménem konzumní společnost bude podle všeho záhy vyškrtnut z jídelního lístku a nezmění to žádná zbožná přání, dokonce ani ta vyslovená při pozorování padajících hvězd.

Víra v řešení, které spadne shůry typu věda a technologie to zařídí, je způsob myšlení, odpovídající mentalitě a naivitě malých dětí. Nás však čeká přechod z dětství do tvrdé reality dospělosti. Bude to pro obyvatelstvo západní civilizace bezpochyby znamenat obrovskou ztrátu iluzí, iluzí spojených s poznáním, že technologie se nerovná energie, že stálý růst je nereálný koncept, že spravedlnost opravdu neexistuje, protože za sobectví a omezenost nemnohých už dnes platí mnozí a účet přichází i nám a nastupující generaci obzvlášť. A kdo je zcela bez viny ať první hodí kamenem. Pozitivní je, že pokud lidstvo nastávající krize zvládne, vyjde z nich bezpochyby posíleno a dospělejší. A jednou se budou ti, kteří tyto turbulentní dekády přečkají ohlížet zpátky na bolesti a ztráty, které přinesly a budou je vnímat pozitivně jako bolesti, které musely přijít, aby lidstvo konečně dospělo.

Krize se profilují s ubíhajícími měsíci stále zřetelněji (finanční, surovinová, klimatická i potravinová). Nečekejte však, že politici předstoupí před občany, aby oznámili, že konzumní fiesta končí, že místo do dálnic, chátrajících silnic a letišť je třeba investovat do veřejné dopravy (ve které jezdí podle některých příkladných spotřebitelů přece jen socky) a zemědělství, že ti co pracují v automobilovém a navazujícím průmyslu (a to je pěkných pár set tisíc občanů této republiky) nemají vůbec perspektivní zaměstnání, že domy na předměstí s plynovým kotlem, bazénem a tučnou hypotékou nejsou zrovna dobrá investice a že ty nové atomové elektrárny budou stát právě za vaším dvorkem (pokud se vůbec budou stavět). Takové prohlášení totiž není nic jiného než politická sebevražda.

Místo toho budou dál vysílány dokumenty o hybridních, vodíkových a elektrických automobilech, debaty s „experty“ o zářné budoucnosti bio paliv, šoty o ropných břidlicích a píscích, LNG a zkapalňování uhlí a v ČR možná ani to ne. Do okamžiku, kdy kladivo udeří na kovadlinu a nedostatečnost alternativ bude evidentní se nic dít nebude. A ani pak bych rozhodně nečekal zázraky. Absolutně bych se nedivil, kdyby místo přijmutí globálního „depletion“ protokolu a krizového plánu prostě začala válka v další zemi (nebo zemích) vyvážející(ch) ropu, nejspíše v Íránu (Venezuele) a na tuto válku se rostoucí problémy samozřejmě s vydatnou pomocí sdělovacích prostředků svedou, tak jako jsme toho svědky v malém už teď (dokola omílané problémy v Iráku, Nigérii a s íránským jaderným programem). Ostatní mocnosti však budou tentokrát jen sotva nečině přihlížet. Čína si při velikosti své populace nemůže výpadek zásobování dovolit o nic víc než USA. Navíc, když se čínských představitelů nedávno ptali, jaká cena za barel by pro ně již byla neúnosná, dostalo se jim lakonické odpovědi, že jsou ochotni zaplatit cokoliv, aby ropu a plyn získali. Zcela chybí budoucí výhled, tedy kromě toho ve stylu Saudové to zařídí. Občané se budou z výše uvedených důvodů také držet stávajícího životního stylu zuby nehty do poslední chvíle a žádat „změny“ spící většinu ani nenapadne, alespoň ne do chvíle, než bude cena benzínu do jejich plechových miláčků hodně, hodně vysoko a dokud slíbené penze, sociální dávky, zdravotní péče a pracovní místa najednou nezmizí v nenávratnu. Pak se jistě strhne řev „spravedlivě“ rozzuřených občanů: „Proč nás nikdo nevaroval? Kde jsou ty alternativy?“ Pravda je že neposlouchali a pokud náhodou slyšeli, rozhodli se nepamatovat si.