The War Game

Tento dokument BBC je možno shlédnout prostřednictvím Google video zde. Byl vyroben v roce 1965 a televize ho po příštích 20 let nevysílala (obsah filmu byl vyhodnocen jako příliš děsivý pro obecenstvo). V roce 1966 obdržel cenu Americké filmové akademie za nejlepší dokument. Zachycuje důsledky jaderné války v Británii a svou realističností v dopadech konfliktu na společnost, obyvatelstvo a život vůbec zdaleka předstihuje třeba americký The Day After, ale i pozdější britské Threads.

Po absolvování této bez nadsázky hrůzné podívané asi nabude většina lidí toho dojmu, že pokud by kdy mělo k něčemu takovému dojít, je mnohem lepší než v krytu, být přímo v epicentru výbuchu a mít to rychle „za sebou“. Já tedy ten dojem rozhodně mám a nedělám si nejmenší iluze o tom, že by realita ještě předčila jakýkoliv dokument (ať sebetvrdšího kalibru).

Studená válka je za námi, ale nové závody ve zbrojení se rozbíhají naplno. USA vyzbrojuje sunnitské státy na Blízkém východě a Izrael, Rusko činí totéž v Íránu a Sýrii. Iniciativy USA při budování raketové obrany hrozí vychýlením rovnováhy vzájemně zaručeného zničení (MAD) a jestřábi ve Washingtonu se ve svých veřejně přístupných dokumentech netají snahou o získání jaderné převahy jako klíče k „vítězství“ v termonukleární válce. Absurdní koncepce možného „vítězství“ pak vedou některé politiky k domněnce, že jaderná válka snad může být něčím na co se lze připravit, v čem lze obstát a po čem může civilizace snad s obtížemi, ale přesto kontinuálně pokračovat. Tento postoj rozhodně nesdílím a nepovažuji ho za realistický. Současné iniciativy vlády USA je třeba v tomto kontextu považovat za krajně nebezpečné a s potenciálně katastrofickými důsledky. Roztáčející se kolo nových závodů ve zbrojení nás jako druh přibližuje o nezanedbatelný krok směrem k propasti a jde v přesně opačném směru, než bychom se měli ubírat – totiž k maximálnímu jadernému odzbrojení.

Washington usiluje o jadernou převahu a to i proti případným jaderným koalicím. To není samo o sobě nic zvláštního nebo odsouzeníhodného. V této souvislosti je však třeba chápat také budování raketové obrany USA. Kritici (a v kontextu ČR také zastánci) tohoto systému argumentují tím, že v případě útoku Ruska nebo Číny (nebo obou) by byla obrana snadno překonána mračny hlavic a falešných cílů odpálených z těchto států. Mají samozřejmě pravdu – dokonce i velmi složitý protiraketový systém s prvky rozmístěnými na souši, na moři, ve vzduchu i ve vesmíru by nejspíš nebyl schopen ochránit USA před rozsáhlým jaderným úderem. Ale to neznamená, že je takový systém pro Pentagon bezcenný, stejně jako to neznamená, že takový systém je jen štítem proti útoku darebáckých států (Írán, Severní Korea), případně teroristů a pro zbylé jaderné mocnosti neznamená hrozbu.

To o čem se u nás „taktně“ mlčí je fakt, že raketová obrana by byla pro USA cenná primárně v nikoliv defenzivním, ale naopak v ofenzivním kontextu – jako účinný doplněk schopnosti USA zasadit první úder. Pokud by USA zahájily jaderný útok proti Rusku (nebo Číně), napadené zemi by pravděpodobně zůstal (v „lepším“ případě poněkud, v „horší“ případě zásadně) limitovaný arzenál k možné odpovědi. V takovém okamžiku má samozřejmě i ne 100% účinná obrana značný význam a nezanedbatelně zvyšuje šance útočníka na „vítězství“.

ČR se pak v případě účasti na projektu raketové obrany znovu stává přední linií v potenciálním jaderném střetnutí a to úplně stejně jako jím měla být ČSSR v době nedávno minulé, kdy měly divize naší armády vést útok proti pozicím NATO v Německu a předpokládalo se nasazení taktických jaderných zbraní kvůli konvenční převaze Varšavské smlouvy a tomu odpovídající ztráty vojáků ČSSR.

Vybudování raketové obrany riziko jaderné války zvyšuje a tím snižuje šance na přežití nás všech a proto je většina obyvatelstva (ať už to plně chápou nebo jen podvědomě cítí) proti její konstrukci na našem území. To je skutečný, jednoduchý a proto i nejpádnější důvod proč je tato většinou obyvatelstva ČR, okolních států a Evropy odmítána. Jakákoliv ideologická debata je zavádějící. „Když vám kolem hlavy začnou svištět kulky, jde veškerá politika a všechny tyhle sračky rovnou z okna.“, říká člen Delta Force Hoot ve filmu Black Hawk Down. A tohle je potenciálně ještě horší situace, takže by si měl každý, kdo je zastáncem raketové „obrany“ domyslet, k jakým koncům může jeho třeba i dobře míněná snaha vést, protože Íránci a tím méně Kim Čong Il určitě nehodlají spáchat hromadnou sebevraždu tím, že by kdy odpálili byť jen jednu atomovou bombu někde mimo své území, ale jak řekl Cheney: „O americkém způsobu života se nevyjednává“. Realita ovšem klepe pomalu na dveře a americký způsob života se stává neudržitelný a nezachrání ho (na delší dobu) ani všechna ropa z Ruska, takže doufejme, že USA se budou v budoucnu s realitou tenčících se globálních zásob této životně důležité suroviny schopny vyrovnat mírovou cestou (i když dosavadní kroky jsou zatím přesně opačné).

Je štestím, že tento nebezpečný projekt má nejen minimální podporu obyvatelstva u nás i v Evropě, ale hlavně v obou komorách Kongresu a zdá se, že demokraté a někteří republikáni významně omezí jeho další financování. To je důležitý krok správným směrem, ale nechvalme dne před večerem.

Zdroje:
The Rise of U.S. Nuclear Primacy

Scénáře vývoje po ropném zlomu (samozřejmě velmi zjednodušené)

V minulém týdnu jsem slyšel a četl několik rozhovorů reprezentujících současný mainstreamový diskurz týkající se produkce a budoucího vývoje v ropném sektoru a s tím spojených potenciálních dopadů na trhy. U všech mě „zarazil“ jeden shodný prvek a to neochota odpovídajících (ať to byl britský MP nebo místní analytici či V. Cílek) zřetelně odpovědět na otázku o možných pesimistických scénářích spojených s pokles dostupnosti ropy. Zainteresovaným přitom není tajemstvím, že právě tyto nabývají na aktuálnosti a účastníci rozhovorů jsou s nimi jistě obeznámeni. Přesto i na přímé otázky neodpověděli (přinejlepším prohlásili, že pesimistické scénáře podle nich nejsou na pořadu dne).

Já si myslím, že to je jenom polovina pravdy. Bezprostředně pesimistický scénář sice nehrozí, ale Hirschova zpráva hovoří jasně o minimálních časových úsecích potřebných k hladkému přechodu (alespoň 20 let). V. Cílek připouští zlom v letech 2008 – 2015. To budeme situaci řešit až se tyto scénáře na pořad dne „bezprostředně“ dostanou? Téměř jistě ano a výsledky tomu budou odpovídat! Nevím, zda respondenti zmiňovaných interview opravdu věří v optimistické konce, možná ano, možná je to „odpovědná“ snaha nešířit zbytečně „paniku“, možná je to autocenzura. Těžko říci. Celá situace mi ale tak trochu připomíná vývoj informování o situaci v Iráku. Nejdříve to bylo bezproblémové a hladké vítězství, rok po „úspěšně splněné misi“ se objevily „menší potíže“, za další rok už to byly problémy, nicméně zvládnutelné problémy a tak před půl rokem se z problémů stala vážná krize hrozící porážkou. Co to bude příště? Mainstreamová média přitom byla vždy nejméně o krok pozadu za realitou.

V tomto týdnu se poprvé objevily v novinách zprávy o možnosti „potíží s ropou“. Termín ropný zlom byl zmíněn, uvedeny byly bez větších rozporů i základní údaje a k tomu byl přimíchán povinný optimismus. Očekávat můžeme menší potíže. To vše v situaci, kdy je projektován 1% pokles produkce v příštích letech – skutečně menší potíž (pokud nepřijdou nějaké „nadzemní“ problémy – pak to mohou být i o něco větší potíže). Komerční zásoby na tom nejsou ideálně, ale strategické rezervy jsou připraveny, takže výpadky by zatím hrozit neměly. Co se ale stane okolo 2010, když se pomalu, ale o to jistěji hromadí důkazy, že plateau začne přecházet v sestup? To nám jistě z médií odborníci řeknou v ten pravý čas!

V souvislosti s ropným zlomem je obvykle uváděno několik základních scénářů (a většina z vás s nimi jistě bude seznámena):

Pollyannin scénář: Ropný zlom jako teorie o vrcholu a následném postupném poklesu produkce ropy je nesmysl – ropa je abiotického původu a nikdy nedojde.

Optimistický scénář A: Světový ekonomický růst bude pokračovat bez omezení. Ropný zlom nás čeká za 30 a více let a tou dobou budou k dispozici jak hojná alternativní paliva, tak nové zdroje energie (např. jaderná fúze), které bez problémů zaplní vzniklou mezeru.

Optimistický scénář B: Světová ekonomika se bude dál rozvíjet, ale bude třeba rozsáhlých kapitálových investic do průzkumu, významného zvýšení těžby nekonvenční ropy a také rozvoje alternativních zdrojů. Ačkoliv se mohou vyskytnout období napětí v dodávkách, tak tržní síly budou schopny stimulovat dostatečný růst energetického sektoru, který povede k zajištění dostatečného přísunu ropy a dodávek energie obecně.

Plateau scénář: Ropný zlom je blízko (1 – 4 roky vzdálený), nicméně tržní síly umožní prodloužení plateau po zlomu těžby na 10 - 15 let, což nám dá čas na rozvoj alternativních zdrojů a posílení těžby nekonvenční ropy alespoň v takovém měřítku, aby vyplnily mezeru v okamžiku, kdy produkce ropy začne klesat. Nicméně pokračující růst výroby energie je neudržitelný, což způsobí zpomalení ekonomického růstu a zvýší tlak na méně rozvinuté země při jejich snahách o dosažení vyšší životní úrovně. Z toho plynoucí napětí může vést k nestabilitám na světových trzích a k růstu nebezpečí konfliktů o tenčící se zdroje energie.

Pesimistický scénář A: Ropný zlom je otázkou velmi blízké budoucnosti (příštích měsíců) a produkce pak setrvá v oblasti plateau po 5 – 8 let. Poté co těžba ropy začne klesat, nebude přes veškeré úsilí možné nahradit poklesy vysychajících obřích polí. Výsledkem bude prudký růst cen ropy, fiat měny a akciové trhy ztratí část své hodnoty, což povede k recesím, které sníží poptávku natolik, aby se probíhající výpadky nestaly všeobecnými a dlouhodobými. Pokles těžby a exportu bude pozvolný (méně než 2% ročně). Očekávat lze dlouhé období hospodářského úpadku (15 – 25 let), postupně zmírňované nástupem nových technologií a větším rozšířením alternativních zdrojů.

Pesimistický scénář B: Ropný zlom již nastal a produkce po něm setrvá v oblasti plateau 3 – 5 let. Poté bude následovat pokles těžby a exportu o 2 – 5% ročně. Ceny ropy velmi prudce stoupnou, fiat měny a akciové trhy se prudce propadnou. Recese nesníží dostatečně poptávku po ropě a výpadky dodávek se stanou dlouhodobými. Strategické rezervy budou poté během 3 - 5 let vyčerpány. Následovat bude globální deprese, významná omezení občanských svobod a lokální války o zdroje. Situace se stabilizuje kolem roku 2050, kdy hospodářská situace Evropy bude připomínat život v Rusku po pádu SSSR.

Kolapsový scénář: Ropný zlom již nastal a produkce po něm setrvá v oblasti plateau méně než 3 roky. Poté bude následovat pokles produkce a exportu o více než 5% ročně a v následujících letech bude tento akcelerovat až k dvojmístným hodnotám. Kolem roku 2020 budou exporty ropy blízké nule. Výsledkem bude explozivní růst cen energií a hyperinflace. Alternativní zdroje energie a snahy o úspory se ukáží jako zcela nedostatečné (s lokálními výjimkami). Globální finanční systém se zhroutí. Strategické rezervy budou během 1 - 2 let vyčerpány. Následovat budou civilní nepokoje, snahy opustit velká města, policejní stát a globální války o zdroje, včetně významného nebezpečí jaderného konfliktu.

Všechny uvedené scénáře jsou samozřejmě orientační a žádný si nemůže činit nárok na to, aby byl přesnou reflexí budoucí skutečnosti. Přesto zkuste čistě pro zajímavost jeden z nich zvolit v následující anketě.

Aktualizovaný výhled budoucí produkce ropy

Celý článek naleznete zde.

Překládám alespoň klíčové body.

Shrnutí

Globální produkce tekutých paliv (Fig 1) zůstává na plateau bezprostředně po zlomu (peak plateau) a to od počátku roku 2006 a předpokládá se, že z této začne sestupovat v roce 2009. Dokud poroste poptávka, porostou také ceny.

Ropa a kondenzáty si ve výhledu zachovávají svůj vrchol produkce koncem roku 2005 (Fig 2).

Výhled pro období 2007 - 2009 ukazuje mírný 1% pokles produkce ročně. Pro období 2009 – 2012, je tento následován 4% poklesem produkce za rok (Fig 3).

Globální úsilí o nalezení nových rezervoárů ropy vyvrcholilo zlomem v roce 1965 (Fig 4) a objem těžby přesáhl objem nově nalezené ropy každý rok od poloviny 80. let. Nálezy superobřích polí také vyvrcholily v polovině 60. let (Fig 5).

Časový interval mezi vrcholem (maximálními úspěchy) průzkumu (peak discovery) v roce 1965 a globálním vrcholem těžby (world peak production) v roce 2005 je 40 let, což v zásadě odpovídá intervalu 42 let v Kontinentálních USA (Lower 48 – Fig 6) i ostatním lokálním zlomům (Peak Discovery to Peak Production: Egypt – 30 let, Indonésie - 32 let, Rusko - 27 let, Čína - 44 let, Velká Británie - 25 let).

Světová produkce C&C (ropa a kondenzáty) meziročně (březen 2006 – březen, duben 2007 – Fig 7, Fig 8) vykazuje výrazné poklesy produkce Mexika, Severního moře a Saudské Arábie a naopak významné růsty těžby Ruska, Ázerbájdžánu a Angoly.

Klíčový producent – Saudská Arábie nedávno zveřejnila svůj aktualizovaný časový plán pro jednotlivé projekty, který nezahrnuje původně oznámenou expanzi Shaybah – fáze 2 – 250 000 bd a Al Khafji Neutrální zóna – 300 000 bd. V důsledku toho je nyní téměř jisté, že Saudská Arábie je za zlomem C&C produkce se zlomem na 9600000 bd v roce 2005 (Fig 9, Fig 10).

U zkapalněného zemní plynu (world natural gas plant liquids) se předpokládá nárůst, díky nový projektů OPECU (Fig 11). Produkce etanolu a XLT by se měla do roku 2012 zdvojnásobit (Fig 12).

Co se týče efektivní rezervní produkční kapacity, tak ta je odhadována na 2 850 000 bd. Z toho je 88% tvořeno těžkou ropou z KSA a Kuvajtu. Tato ropa by pravděpodobně jen obtížně hledala kupce při současné situaci v rafinérské oblasti. Svět tak má k dispozici pouhých 350 000 bd rezervní kapacity lehké, snadno prodejné a zpracovatelné ropy, což odráží současnou napjatou situaci na trzích.

Ze Šedé zóny

Závěry poslední zprávy NPC – The National Petroleum Council, které v dosti příkrém rozporu s posledními vyjádřeními IEA tvrdí, že peak oil bezprostředně nehrozí a že všechno je vlastně v pořádku a očekávat lze nanejvýš pár menších problémů, vzbudily u řady přispěvatelů na Oil Drumu rozhořčení. Křik se strhl kolem faktu, že tváří v tvář vývoji posledních let, měsíců a týdnů, lze dojít k předloženým závěrům. Je třeba poznamenat, že expertní skupinu NPC vedl Lee Raymond – bývalý výkonný ředitel Exxonu. Jaké jiné závěry potom kdo mohl očekávat? Ozývají se tak další hlasy volající po větším aktivismu, po větší publicitě, po čemkoliv co přinutí ty, kteří to stále odmítají přijmout „realitu“.

Já sám tento postoj zastávám čím dál méně. Nesnažím se již nikoho přesvědčovat ve zdlouhavých diskuzích. Veřejnost si vybrala pověstnou Morpheovu modrou pilulku a nechce být realitou rušena.
Doporučuji proto soustředit se na vlastní přípravu, na získání schopností a dovedností, které zvýší vaše šance během nadcházejících krizí. Nelze přesně říct, které to jsou, na to si každý musí odpovědět sám.

Ve své eseji nadepsané „Hobitova volba: Saruman nebo Sam“, Alex Macsporan tvrdí, že si v současnosti musíme vybrat. Po pravdě si myslím, že volba už dávno padla (nejpozději během 70. let minulého století, během ropných embarg) a že tou volbou byl Saruman, protože my jsme skřeti, ne elfové. Neúnavně se množíme, morálku odvál vítr, ničíme všechny a všechno co nám stojí v cestě.

Hlasy volající po odklonu od pohrdání přírodou, od bezuzdného sobectví, lačnění po moci, materiálních statcích a kontrole, jsou slabé a doléhají vesměs k hluchým uším. Dnes a denně přehlušovány a okřikovány svůdným hlasem současných Sarumanů a Grímů – nekonečný růst hlásajících ekonomů, kteří neúnavně a vemlouvavě šíří, že pseudověda, kterou vytvořili překoná všechna omezení, včetně těch daných zákony fyziky. Na rozdíl od Saurona, který klamal vědomě, z nich většina vlastním bludům asi věří. To nám však bude slabou útěchou.

Ve své propagandě to mají o to lehčí, že jejich „světový názor“ je ve své podstatě ve shodě s lidskou přirozeností. Takto nás uzpůsobil přírodní výběr, tohle ve své podstatě jsme - ne vznešení elfové chránící svět a jeho krásu, dokonce vesměs ani ne hobiti, my jsme evolučně úspěšní dravci (zabijáci a když to jinak nejde i mrchožrouti), eufemisticky lovci – sběrači. A budeme pokračovat v zabíjení a exploataci dostupných zdrojů, protože to je naše přirozenost.

V nejlepší co lze dnes doufat, je společnost v řízené krizi, kde existuje základní zásobování i lékařská péče, jako ve Velké Británii během 2. sv. války. Osobně si ovšem myslím, že to bude horší – nejméně jako kdyby byla Británie odříznuta od konvojů. K tomu rapidně se měnící klima. V hladký průběh a šťastné konce dávno nevěřím - vše co jsem se naučil o lidské přirozenosti (a školy všech stupňů dávají dobrý pozor, aby jste se to tam nedozvěděli) i současný vývoj a dostupná data mě přesvědčují o opaku.

Zdroje:
http://intothegreyzone.blogspot.com/

Vývoz ropy a Železný trojúhelník

Tento příspěvek vychází ze článku Net Oil Exports and the "Iron Triangle" a předkládá jeho klíčové pasáže.

Jak Matt Simmons před několika lety zdůraznil, zásadním problémem s oblastmi vyvážejícími ropu v období po zlomu těžby bude, že tu budeme mít dvě exponenciální funkce (klesající export a rostoucí spotřebu), které budou působit proti vývozu. Z pohledu dovozců je docela dobře možné, že můžeme čelit kolapsu (a ne jen výpadku) v dodávkách ropy. Kruhy, které autor článku popisuje jako „Železný trojúhelník“, pak (celkem logicky) dělají co je v jejich silách, aby se tato informace nedostala ke spotřebitelům.

Pět největších vývozců v roce 2006 (Saudská Arábie, Rusko, Norsko, Írán a Spojené arabské emiráty) spotřebovalo samo asi 25% své celkové produkce tekutých paliv (liquids). Mnozí z těchto vývozců jsou v postupujících stádiích vyčerpávání svých zásob, zejména tři největší (Rusko, Saudská Arábie a Norsko), když jejich kombinovaný export poklesl v období 2005 – 2006 o 3,8% (EIA, Total Liquids).

Na základě URR (Ultimate Recoverable Reserves – Celkové těžitelné zásoby) Texasu se pak autor pokusil (rámcově) odhadnout, kolik ropy bude vyváženo v budoucnosti (zejména z výše uvedených zemí).

Předpoklad:

URR 38 miliard barelů, vrchol těžby na 55% URR (přibližně stejně jako Texas a v současnosti Saudská Arábie – za předpokladu, že je tato za zlomem);
Pokles produkce po zlomu 5% za rok (přibližně stejně jako Texas a v současnosti Saudská Arábie);
Vzrůst spotřeby v období po zlomu o 2,5% ročně (méně než polovina současného růstu spotřeby největších vývozců).

Výsledky:

Čistý vývoz klesne na nulu během přibližně devíti let (Velké Británii to trvalo od exportních maxim k nulovému vývozu přibližně šest let).

Tento odhad tak naznačuje dosti zoufalé vyhlídky na straně dovozců. Doba si žádá optimismus a tak náš výsledek vynásobíme dvěma (to by podle mých závěrů znamenalo pokles produkce kolem 2% ročně – pokud se mýlím, tak mne opravte). V tomto případě dostáváme nulový export největších hráčů kolem roku 2025 (v předchozím kolem 2016).

Podle autora tak můžeme očekávat ostrý střet mezi obecným očekáváním exponenciálně rostoucího dovozu a rychle se formující novou realitou exponenciálně klesajícího vývozu.

Na základě rozpracovaných modelů jednotlivých vývozců, které budou na Oil Drumu v budoucnu publikovány autor odhaduje, že největší vývozci v budoucnu neexportují o mnoho více, než 25% zbývajících URR.

V rámci této diskuze pak popisuje to, co nazývá Železný trojúhelník, který je tvořen: (1) Některými velkými ropnými společnostmi, některými významnými vývozci a některými energetickými analytiky; (2) Zástupci automobilového a stavebního průmyslu a finančních kruhů a (3) mediálními korporacemi.

Pokud je člověk součástí té přímky trojúhelníku, která označuje ropný průmysl (1) a pokud došel k závěru, že ropný zlom je tady nebo velmi blízko co asi řekne? Buď: „Nemůžeme zvýšit produkci“ (a proto podporujeme rozsáhlý program úspor a zavádění alternativních zdrojů energie) a nebo „Rozhodli jsme se nezvyšovat produkci a/nebo přechodně nemůžeme zvýšit produkci, protože (………… – doplňte přijatelný důvod)?“

Druhá možnost pravděpodobně směřuje k odklonu od potenciálních snah o úspory a o programy zavádění alternativní energie a povede spotřebitele k tomu, aby nadále vedli svůj současný životní styl. V praxi toto bude mít za důsledek maximalizaci ceny (hodnoty) zbývajících zásob suroviny.

Zbylé dvě přímky Železného trojúhelníku se zaměřují jednak na financování a prodej dalších aut a domů (2) a mediální skupina (3) chce jednoduše prodat reklamu na zmíněná auta, domy a jejich vybavení a finanční produkty (s tím spojené). Mediální koncerny tak s úsměvem předávají spotřebitelům skvělou zprávu, že „párty pokračuje“.

Netřeba v tom vidět konspiraci – tohle je „běžné“ tržní chování za účelem bezprostřední maximalizace zisku.

Do určité míry to co dnes pozorujeme v energetickém, automobilovém, stavebním i mediálním sektoru je „Enron Effect“ – tzn. mnozí si jsou vědomi, že před námi stojí veliké problémy, ale jejich platy jsou odvislé od zachování statutu quo.

Běžní (a zhusta zadlužení) občané pak rádi věří obrazu reality, který jim Železný trojúhelník předkládá. Autor konstatuje, že stejně jako ve filmu Šestý smysl je přitom současný (neudržitelný) životní styl mrtvý (určitě podle Jima Kunstlera :-)), jenom to zatím nevíme (stejně jako hlavní hrdina filmu, který je duch a myslí si, že stále žije) a vidíme to, co vidět chceme.

Tento článek tak odkazuje na fakt, že jakkoliv jsou produkční data důležitá, budou vlastní exporty ze zemí, které ropu vyvážejí klíčovou součástí rovnice, k níž statistici na Oil Drumu právě obracejí svou pozornost.

U exportérů za zlomem těžby lze očekávat, že proběhnou dvě po sobě jdoucí fáze:
(1) Příjmy z jejich vývozů porostou (díky nárůstu cen), i když vlastní exportní objemy suroviny poklesnou.
(2) Příjmy z jejich vývozů budou klesat s tím, jak budou klesat objemy vyvážené suroviny (rostoucí cena suroviny již nebude schopná plně nahrazovat klesající objemy vývozu).

Pro vyvážející země pak bude velice obtížné omezit domácí spotřebu během fáze (1) a dokonce i během fáze (2) lze očekávat výrazný odpor populace, včetně násilného (za příklad může posloužit Írán).

Země s malou populací a vysokou životní úrovní (Norsko, Kuvajt) budou schopny vyvézt podstatně větší objem URR než země v situaci opačné (Nigérie, Mexiko, Venezuela). Exporty budou také přednostně směřovat do zemí, které budou schopny poskytnou vývozní zemi relevantní protihodnotu (takovou „neodmítnutelnou“ nabídku už daly USA Iráku a hlavně Saudské Arábii - vojenská ochrana vládnoucí skupiny). Země, které nebudou schopny takové nabídky mohou očekávat mnohem větší poklesy dodávek (v malém dnes krácení dodávek ze Saudské Arábie Japonsku).

Osobně si ale myslím, že i spotřeba ve vyvážejících zemích bude nakonec omezena a neporoste dále exponenciálně, takže pokud je Peak Oil v současnosti (konec roku 2005), tak bych odhadoval velmi nízký export většiny velkých producentů kolem 2020 (2020 – 2025), ale je to jen odhad.

Celá problematika „Peak Exports“ se teprve začíná formulovat, ale již z diskuze pod původním článkem plyne, že potenciální výsledky a jejich dopady na optimismu rozhodně nepřidávají a bohužel podporují pesimistické až kolapsové scénáře budoucího vývoje.

V dalších měsících uvidíme, jak se debata a její zatím dosti nepříjemné závěry vyvine dále.

IEA: „Ledovce přímo před námi“

V minulých příspěvcích jsem několikrát použil Titanic jako metaforu stavu současné civilizace. Napsal jsem, že jsme v situaci těsně před nárazem nebo bezprostředně po nárazu, kdy loď pomalu začíná nabírat vodu, ale drtivá většina cestujících o tom nemá ani ponětí.

Když z paluby vzhlédnu nahoru směrem k můstku, pokládám si otázku, zda jsou kapitán a důstojníci opravdu tak hloupí, že nevidí krizi stojící před námi. Nebo si snad myslí, že loď s trochou štěstí ještě nějak dostanou do přístavu? Samozřejmě existuje také další možnost - že dobře vědí, že žádná cesta ven z tohoto problému neexistuje a že loď bude dříve či později ztracena a jsou rozhodnuti zachovat si tvář a kontrolu nad situací tak dlouho jak to bude možné.

Jak s každým dalším uplynulým měsícem a rokem klesá šance na alespoň bez významných ztrát zvládnutelné přistání, je čím dál jasnejší, že politické vedení není účinně schopno (případně ochotno) řešit formující se konglomerát krizí v alespoň minimálním předstihu. Současná politická reprezentace Západu, si je minimálně v případech čelných politiků jistě dobře vědoma nadcházejících problémů. Nikdo z nich ale zatím nenašel odvahu na ně byť jen otevřeně poukázat, natož je začít vážně řešit.

Současné politické iniciativy v oblasti fosilních paliv se uchylují pouze k proklamacím o potřebě úspor nutných ke snížení emisí CO2, což má řešit problém globálních klimatických změn. Jakkoliv jsou uvedené snahy včetně Kjótského protokolu nedostatečné pro skutečné řešení problému, jsou určitě lepší než postoj Číny, USA a Austrálie. Mamutí „výchovné akce“ typu Live Earth, jsou také jistě lepší než obdobné "edukativní" iniciativy prezidenta Klause s opačným znaménkem, ale ve skutečnosti neřeší nic. To nejsme schopni příjít s ničím lepším? Hvězdy a hvězdičky diváky přesvědčovaly, ať si pořádně napumpují pneumatiky svého vozu (Chris Rock), ať svezou své sousedy, když mají v autě místo (Jessica Biel), ať třídí odpad a recyklují (Pierce Brosnan), zakoupí úsporné žárovky, vytáhnou vypnuté spotřebiče ze zásuvky, víc jezdí na kole atd. a problém bude zdárně vyřešen! No nechci být škarohlíd, ale tohle vážně stačit nebude!

To, že některé navrhované úspory jsou ve skutečnosti dost možná prvními opatřeními ke zpomalení růstu spotřeby fosilních paliv, které jsou zabaleny do líbivého ekologického pláštíku ochrany klimatu nelze vyloučit. Na druhou stranu je jasné, že problém globálních klimatických změn a problém vyčerpávání fosilních paliv jsou spojené nádoby.

Omezení spalování fosilních paliv může v budoucnu zpomalit postupující klimatickou změnu, ale zastavit ji již nemůže.

Nad všemi našimi současnými problémy však vyčnívá jeden, který je jejich přímým původcem a tím je velikost a pokračující růst lidské populace. Tohoto problému a jeho možného budoucího rozsahu jsme si vědomi dekády a nikdo (snad s výjimkou Číny) se ho neodvážil ani dotknout! Tento problém bylo a je nutné řešit na globální úrovni, ale žádná taková iniciativa neexistovala a neexistuje a tak se lidstvo vesele množí dál vstříc rozsáhlému a nekontrolovanému vymírání. Minulý měsíc OSN vydala oficiální projekci, podle které má světová populace dosáhnout 9,2 miliard v roce 2050 (ze současných asi 6,5 miliard). Téměř jistě se nic takového neuskuteční.

Růst populace šel vždy ruku v ruce s růstem spotřeby energie. Bez levné ropy a zemního plynu, s postupujícím vyčerpáváním půd i rezervoárů povrchové a podzemní vody, s množícími se obdobími sucha, záplavami a dalšími extrémními klimatickými jevy, se naše schopnost nakrmit soustavně rostoucí počty obyvatel planety stává minulostí.

Podobně jako postup klimatické změny bude růst populace i v případě zavedení striktních pravidel kontroly porodnosti dále (samozřejmě pomaleji, ale přesto) pokračovat. Dr. Bartlett tvrdí, že v případě nulového růstu (2 děti na jednu ženu), začne populace klesat až poté, co zemře poslední člověk narozený v období před zavedením redukčních opatření - tedy přibližně za 70 let po jejich implementaci.

A jsou tu další, o něco méně vážné problémy (ekonomické) - stárnutí populace Západu a také obrovské zadlužení všeho a všech, čemuž vévodí nejsilnější = nejzadluženější ekonomika světa. USA si musí denně půjčit asi 2,5 miliardy $ - jinak by Strýček Sam přišel rychle na buben. Obrovské schodky zahraničního obchodu (zejména s Čínou) pokračují a Čína a Japonsko tak drží americkou měnu "pod krkem". Postupující úpadek americké měny (kurs dolaru k euru je dnes opět na rekordně nízkých hodnotách - 1.38$ za euro) ovšem znehodnocuje dolarové rezervy těchto států a hrozí tím, že se jich tyto začnou čím dál rychleji zbavovat, což by vyvolalo kolaps dolaru a s tím pravděpodobně i globální ekonomickou krizi. Stoupající úrokové sazby v EU (a jejich stagnace v USA na 5,25%) postupně povedou k dalšímu oslabování dolaru. Skutečná krize, ale pro dolar začne v okamžiku, kdy tyto zvýší Japonsko, které je v rámci udržení alespoň minimální životnosti americké měny drží dole.

Indikátory stavu americké ekonomiky vykazují v posledních měsících pozoruhodný koktejl naznačující na jedné straně konjunkturu, na druhé recesi (ty začínají pomalu, ale jistě převažovat) – situace obdobná jako v období před říjnem 1929 – varovné signály na jedné a prorůstové na druhé. Poslední údaj o „růstu“ HDP o 0,8% však je výmluvný – nemluvě o metodice, jak tohoto čísla bylo dosaženo (alternativní statisky zde). Situace na trhu s hypotékami se stává pro rostoucí množství američanů neúnosnou a spirála exekucí, které při klesajících cenách nemovitostí ani hypotéku nepokryjí se začíná roztáčet. Dnešní globální finanční systém založený na dluzích při nedostatku nových úvěrů (včetně hypotečních) nutně ztrácí dech a v budoucnu hrozí krachem. Uvítal bych, kdyby jste shlédli dokument Money as Debt a vyjádřili se k němu. Pokud je to co se v něm tvrdí pravda, je současný finanční systém velice nestabilní a v mnoha ohledech jsou jeho rysy natolik absurdní, že je těžké uvěřit, že by tomu tak vůbec mohlo být. Dopady ropného zlomu takový systém nevyhnutelně srazí na kolena.

Mezitím Morgan Stanley oznámil, že jeho tři klíčové indikátory indikující peak na pomyslné křivce současného ekonomického cyklu svítí naplno – situace, která se nestala od splasknutí internetové bubliny dotcom a jež se přihodila pouze pětkrát od roku 1980. Model předpovídá korekci okolo 15% a více během příštích šesti měsíců. Poté ovšem se má vše vrátit do starých růstových kolejí (sic!).

Na budoucí potíže tak v masmédiích paradoxně poukazují ti, od nichž to mnozí očekávají nejméně – vysocí představitelé soukromých ropných společností. Výkonný ředitel ConocoPhillips, James J. Mulva se například v rozhovoru vyjádřil na otázku ohledně budoucí spotřeby ropy v USA (v roce 2030 má být o 28% vyšší než dnes) takto: „Je otázkou, zda-li budou existovat možnosti zásobování, které by odpovídaly této poptávce. Myslím, že poptávka bude omezena nabídkou.“

Šéf Royal Dutch Shell Jeroen Van der Veer pro změnu volá po zavedení instituce ministra energetiky pro EU, který by koordinoval společnou politiku EU při zajišťování dodávek plynu z Ruska.

V interview pro francouzský Le Monde naznačil hlavní ekonom IEA Fatih Birol, že ropný zlom je za dveřmi. Birol prohlásil: „Pokud irácká produkce neporoste exponenciálně, tak máme v roce 2015 veliký problém a to dokonce i když Saudská Arábie splní své sliby. Ta čísla jsou jasně srozumitelná, na to nemusíte být expert.“
Birol také připustil, že nemá žádný „oficiální“ důvod pochybovat o slibu Saudů zvýšit produkci na 15 000 000 b/d v roce 2015. Tím ale fakticky přiznal, že pochybnosti existují. Zdůrazněním významu Iráku také naznačil, že tento je jedinou zemí, která má potenciál k významnému navýšení produkce. Pokračující spirála násilí ale spolehlivě zabraňuje většímu nárůstu těžby. USA již ztratily v Iráku přes 3600 vojáků, dalších 10 000 jich bylo zraněno (zmrzačeno) tak vážně, že se již po zotavení nemohou vrátit ke svým oddílům. Situace se nijak nelepší a ani IEA s nárůstem irácké produkce nepočítá - stejně jako v případě Íránu, Venezuely. Ze současné zhruba o 1 000 000 barelů nižší produkce Nigérie předpovídá agentura, že 500 000 b/d bude mimo provoz i v roce 2012. Turecko má podél hranice s Irákem rozmístěno 200 000 vojáků a plány k pacifikaci Kurdů v severním Iráku již byly údajně odsouhlaseny tureckým vedením. Turci opakovaně žádají USA o možnost vést přeshraniční operace. Severní Irák je jedinou relativně stabilní oblastí země a USA zásahy odmítají. Časem se ovšem Turci mohou rozhodnout, že žádné povolení nepotřebují.
Velmi výbušná je také situace v Pákistánu, kde radikálové zřetelně nabírají na síle a vláda nemá situaci zcela pod kontrolou. V případě svržení Mušarafa a nastolení radikálně islamistické vlády v zemi, která má jaderné zbraně jsou potenciální důsledky hrozivé. Jak by reagovala Indie, USA a ostatní mocnosti je těžké odhadovat. Současný Pákistán, je každopádně odjištěnou bombou, která hrozí mnohem větším nebezpečím než Írán.

A mezitím IEA pokračovala v médiální ofenzívě i v minulých dnech, kdy vyšel její Střednědobý výhled na situaci na ropném trhu (Medium – Term Oil Market Report – July 2007). V tomto dokumentu zazněly zvláště z pohledu starších zpráv IEA velice překvapivé věty.
Cituji: „I přes 4 roky vysokých cen ropy, shledává tato zprává, že napětí na trzích poroste i po roce 2010, když rezervní kapacity OPECU dosáhnou minimálních hodnot do roku 2012. Předpokládaná vyšší poptávka, společně s opožďováním se v současnosti konstruovaných projektů a v kombinaci s geopolitickými problémy, vedly k přehodnocení předpokládané rezervní kapacity OPECU na 2 000 000 barelů za den v roce 2009. Je možné, že narušení dodávek bude možné pozdržet, ale ne na příliš dlouho.“
Dále zpráva pokračuje tím, že ani pokles HDP (v OECD a jinde) z předpokládaných 4,5% na 3,2% v období 2008 - 2012 významně nemění projekci a posouvá dodavatelskou krizi pouze ke konci sledovaného období, v „ideálním“ (nepravděpodobném) případně o pár let za toto období a to z toho důvodu, že pokles ekonomické aktivity spojený s poklesem HDP povede i k poklesu cen ropy, což částečně eliminuje pokles poptávky po ní spojený s poklesem HDP. Na straně dodavatelů pak toto může vést k poklesu investic. „Nadzemní“ faktory mají být ve sledovaném období závažnější než geologické limity. A dále zpráva konstatuje, že napjatá situace na trhu s ropou na přelomu dekády, bude dále prohloubena ještě napjatější situací na trhu se zemním plynem.

10. července poskytl deníku Le Monde rozhovor předseda IEA Claude Mandil. V něm uvedl, že OPEC dobře ví, že biopaliva nikdy nenahradí ropu z více než 10% a neznamenají proto žádné ohrožení jejich budoucího odbytu. Znovu také vyzval OPEC k navýšení produkce, která je podle něj nedostatečná. Mandil také volá po zavedení úspor ve spotřebitelských zemích (OECD), které považuje za absolutní prioritu. Tvrdá opatření požaduje v dopravním sektoru a to včetně vysokých daní na velká auta, limity a omezení na SUV, omezení maximální rychlosti atd. Přes uvedené věty, ale koncept ropného zlomu odmítá a odvolává se na to, že ropy je dostatek, pouze je v obtížněji přístupných místech (severské oblasti, hluboká moře), případně v zemích, kde mají monopol státem vlastněné společnosti a kde je tak velkým ropným společnostem a jejich nejmodernějším postupům těžby odepřen přístup. Dalším problémem jsou faktory geopolitické – případ Iráku a Íránu.

V příštích dnech vydá americký NPC (National Petroleum Council) zprávu nadepsanou Tváří v tvář nepříjemným pravdám o energii (Facing the Hard Truths about Energy), v níž je ropný zlom také odmítán. Ovšem prosáklý úryvek ze shrnutí mluví poněkud jinak: „Světu nedochází ropa, nicméně lze očekávat narůstající rizika při zajišťování dodávek až do roku 2030.

V obou předchozích odstavcích významní představitelé institucí zabývajících se energetikou verbálně odmítají ropný zlom. Paradoxem ale je, že z obsahu jejich prohlášení nakonec vyplývá v praxi to, co zastánci ropného zlomu tvrdí – stále obtížnější dostupnost ropy, rostoucí problémy při zajištení dodávek, nutnost úspor. Vypadá to jako ropný zlom, projevuje se to jako ropný zlom, ale samozřejmě to není ropný zlom! To je současná rétorika odpovědných institucí. Přesto se v případě IEA jedná o zásadní přehodnocení stanoviska směrem od povinného optimismu k realismu. Člověk, který čte mezi řádky vidí, že Mandil ví přesně co se děje a že má velké obavy z budoucího vývoje, návrhy typu rychlostní limity, vysoké daně na velké vozy, to není nic, co by si dovolila takto vysoce postavená osoba veřejně prohlásit bez předchozích dlouhých úvah nad vážností situace. Tohle jsou přece opatření, která se zavádějí při nástupu energetické krize! Jeden z mnoha důvodů proč nepřiznávají Peak Oil, ale přiznávají potenciální budoucí výpadky dodávek je ten, že po výpadcích lze ještě (teoreticky) počítat s dálším nárůstem těžby v budoucnu, v případě ropného zlomu již nikoliv. To ovlivňuje budoucí investice i vnímání celého průmyslového odvětví – kde již není možný výrazný růst není tak lákavé investovat. Z uvedených formulací si tak lze domyslet, že IEA nepřizná existenci ropného zlomu dřív, než to bude jasné všem. Nejsou ochotni vzít na sebe odpovědnost za dopady, které by takové prohlášení pravděpodobně mělo na trzích.

Produkce Cantarellu poklesla ve srovnání se stejným obdobím předchozího roku během první pěti měsíců 2007 o 17%.

Írán požádal Japonsko, aby platby za dodávanou ropu provádělo v jenech, po čemž následovalo zpevnění této měny. Tento krok ve Washingtonu nemohou brát jinak než jako políček do tváře.

Brent v pátek uzavřel na 77,57$ – přibližně dolar od loňských maxim. Před dvěma lety musela přijít Katrina, aby ropu dostala těsně nad 70$ za barel. Minulý rok k tomu bylo třeba války mezi Izraelem a Libanonem (Hizbaláhem). Teď lze očekávat rekord i bez významnějšího katalyzátoru. Pro nás, kteří jsme s ropným zlomem obeznámeni to není překvapivé, mírně překvapivé je snad jen to, že změny zatím stále na první pohled nepozorovatelné nabírají o něco rychlejší obrátky než jsem osobně původně očekával. Doufám, že nástup posledních větších projektů v příštích letech větší recesi, krach a dopady zlomu přece jenom ještě trochu pozdrží. Nějaký ten rok na přípravu navíc by se určitě hodil.

Další zdroje:

http://www.napavalleyregister.com/articles/2007/07/01/opinion/commentary/iq_4015564.txt