Popření je psychologický mechanismus, při němž je osoba konfrontována s faktem, jehož přijetí je pro ni příliš bolestné či ohrožující a proto se ho „rozhodne“ odmítnou a popřít a to často i tváří v tvář drtivé váze důkazního materiálu svědčícího o opaku. Subjekt může popřít realitu nepříjemného faktu zcela, může fakt připustit, ale popřít jeho závažnost a nebo může připustit jak fakt, tak i jeho závažnost, ale odmítnout svou odpovědnost ve vztahu k nim. Celá koncepce psychologie popření je hojně využívána zejména při studiu a léčbě různých závislostí.
Teorie popření byla poprvé vážně studována Annou Freud, která zařadila popření mezi mechanismy nedospělé mysli, protože koliduje se schopností učit se a vypořádávat se s realitou. Elisabeth Kübler-Ross použila popření jako první ze svých pěti stupňů, jimiž prochází psychika umírajícího pacienta. Dalšími jsou hněv, smlouvání, deprese a přijetí.
Právě tyto stupně se nezřídka vyskytují i v případě psychologické konfrontace s faktem ropného zlomu. První a pro mnoho lidí zároveň i poslední fází je právě popření. Většina obyvatel je více nebo méně obeznámena s faktem, že současná společnost je závislá na fosilních palivech, především ropě. Jsou si také vědomi toho, že tyto zdroje jsou neobnovitelné a že tedy jednoho dne dojdou. Obecně se občané domnívají, že v případě ropy nastane tato doba asi za 50 let, v případě plynu pak dokonce za 150 let. Na jednoduchou námitku, že v ekonomice závislé na růstu spotřeby není ani tak relevantní, kdy zdroj zcela dojde, ale kdy začne období v němž jeho produkce již nebude dále stoupat, už není obvykle schopen člen většinové populace relevantně reagovat. V konfrontaci s údajem, že v případě ropy období zlomu produkce s rostoucí pravděpodobností právě začíná a tudíž, že by pro začátek bylo vhodné uvažovat o alternativách k používání automobilu jako hlavního dopravního prostředku na osobní úrovni, se většina lidí odmítne tímto problémem jakkoliv dále zabývat, přičemž na otázku jak se bude on/ona například dopravovat do práce za 5 – 10 let, když množství současných údajů napovídá, že produkce ropy bude několik (odhadem 3 – 15) milionů barelů pod současnou hranicí (s odpovídajícími dopady na cenu a dostupnost) odpoví, že oni (míněno vědci) určitě něco vymyslí. Tím se ovšem tyto osoby (ač většinou ateisté) vydávají na tenký led víry. Následuje samozřejmě návrat do „reality“ typu sledování televizních zpráv, četba MF Dnes, dnešní utkání fotbalové ligy nebo hokejové extraligy, návštěva restaurace, hraní počítačových her atd.
Tento postoj je a bude majoritním a tedy normálním, typickým. Souvisí jednak s psychologií závislosti, jednak s psychologií předchozí investice. Většina lidí navíc nemá k dispozici zdroje a dovednosti (včetně dostatečné jazykové kompetence), které by jim umožnily alespoň částečnou verifikaci údajů o načasování zlomu a jeho dopadech. Další to jednoduše nezajímá – oni s tím stejně nic nenadělají.
Připuštění si faktu, že současný životní způsob je neudržitelný, by řadě lidí zcela narušilo jejich hodnotový systém, vnímání vlastní osoby i perspektivy. To platí zejména o osobnostech, které jsou materiálně zaměřené. Tratit ale mohou (a téměř jistě budou) bez nadsázky všichni. Kritická hrozí být situace zejména pro dnešní mladou (a zhusta velice rozmazlenou) generaci. To, že ani toto řadu rodičů nepohne k činu alespoň na osobní úrovni, se může zdát zarážející jen do té chvíle, než si uvědomíte, jak málo se mnoho rodičů dnes věnuje svým potomkům. K úspěšné akci je navíc třeba jasně vymezeného plánu a ten (zejména v makro-sociálním měřítku) neexistuje. I dosavadní zveřejněné studie jsou v tomto směru velmi vágní. Jakákoliv adaptace i na osobní úrovni je závislá na řadě dosud neznámých proměnných.
Pokud se člověk propracuje přes první fázi (popření) a začne se problematikou hlouběji zabývat následuje obvykle fáze hněvu kombinovaného se zděšením typu: „Tohle přece nemůže být pravda! Takhle hloupí lidé, vědci, politici nejsou. Takhle daleko to nemůže zajít! Určitě existuje nějaké řešení.“ Červ pochybnosti, ale pomalu začíná hlodat a kdesi v zasuté části mysli si člověk začíná uvědomovat, že údaje, které má před sebou nejsou iracionální snůškou výkřiků nějakého náboženského kultu o konci zkaženého světa, ale velmi solidně strukturovanou a obtížně vyvratitelnou teorií. Při delším zabývání se problematikou navíc přibývá zpráv, které její závěry spíše potvrzují než vyvracejí (např. postupně rostoucí ceny ropy – jakkoliv nepovažuji současné trhy za příliš kvalitní indikátor reality, za poslední dva roky evidentní zlom produkce Cantarellu a Burganu a teď vysoce pravděpodobně i sestup Ghawaru, pokračující pokles Severního moře a kontinentálních USA, minimum nových nálezů a jejich obtížná dostupnost, omezování dodávek Saudů do Asie, opožďování nástupu nových projektů, zastaralá těžební a zpracovatelská infrastruktura v řadě oblastí a na druhé straně enormní náklady na nové projekty, kde se používají „kosmické technologie“ atd.).
V následující fázi smlouvání se člověk pravděpodobně začne vážně zabývat alternativami, které by umožnily hladký přechod do nové éry udržitelného rozvoje. Seznámí se s konceptem EROEI a začne procházet jednu po druhé možné „náhražky“ ropy. Postupně projde jádro, vodíkovou ekonomiku, různá biopaliva, solární, větrnou, vodní energii, uhlí a Fischer – Tropsche, zásoby zemního plynu apod. Posléze, ale zjišťuje, že jakákoliv kombinace těchto zdrojů nebude velmi pravděpodobně schopna nahradit všechny funkce, které ropa dnes zastává a že fungování většiny z nich je při nepřítomnosti významného množství ropy (jako vstupní energie) v ekonomice nemožné nebo velmi nákladné a komplikované. Následuje možná regrese k fázi hněvu, po níž následuje obvykle deprese, když si člověk konečně poprvé definitivně a vážně připustil, že tato bezprecedentní krize velice vážně hrozí a že její první dopady nepřijdou za 50 a více let, ale spíš za 5 – 10 let.
V dalším období se mohou jednotlivé fáze znovu vyskytnou s různou intenzitou a v mém případě zhruba po roce a půl následovalo přijetí existence zlomu jako nezvratného geologického faktu s tím, že současné, outsiderovi dostupné údaje naznačují, že zlom těžby konvenční ropy je otázkou období 2005 – 2010 a že ke konci tohoto období lze i za příznivého vývoje okolností očekávat první výpadky dodávek.
Problém ropného zlomu by byl samostatně, ve zdravém ekonomickém a sociálním prostředí závažným, s významnými dopady na životní úroveň po dekády, nicméně s řádnou přípravou a rozhodným přístupem by byl řešitelný. Současnou společnost za takovou, ale při nejlepší vůli nemohu považovat – obrovské rozdíly v globální distribuci energie (zdrojů a financí) již vytvořily v kombinaci s absurdním finančním systémem založeným na fiat currency a potřebě soustavně rostoucích dluhů závažné systémové nerovnováhy, které hrozí implozí globální ekonomiky zhruba ve stejném období, kdy lze očekávat dopady zlomu. Pohrdavý postoj k životnímu prostředí a jeho bezohledná exploatace spojená s devastací ekosystémů a zamořením prostředí množstvím pevných, tekutých i plynných odpadů vedou k probíhajícím změnám ve fungování celé biosféry a hrozí další krizí, jež si vyžádá další energetické vstupy z tenčících se zdrojů, další stresy přidává rostoucí globální populace a kopírování životního stylu západní civilizace Indií a Čínou. Tenčící se zásoby mědi, zinku a dalších kovů, stejně jako uranu ukazují, že zlom ropy bude následován celou řadou produkčních zlomů dalších zdrojů. Neschopnost vyprodukovat v současné dekádě dostatek potravin vede k tomu, že lidstvo během ní ztenčilo své rezervy obilnin na polovinu. Celá tato myriáda kombinujících se problémů tak nutně povede k zásadním změnám v životě lidstva. Neumím si vůbec představit, jak by bylo možné tyto problémy řešit a přitom zachovat současný životní styl a s ním spojený růst populace a spotřeby energie. Považuji to za nemožné a kdo tvrdí opak, měl by přijít s opravdu pádnými argumenty a ne jen s frází technologie a trh to vyřeší a zdrojů je na 5000 let.
Ve fázi přijetí se člověk začne logicky zabývat otázkou, co teď s tím? To je opravdu otázka za 1 000 000$. Přípravy, které hodlám v rámci možností zatím provést, jsem již uvedl. Nevím, co by šlo udělat (snad kromě vytváření nějakého typu kontaktní sítě) ještě dalšího, další adaptace musejí proběhnout na skupinové, státní, celoevropské nebo rovnou globální úrovni. To ovšem nepovažuji za realistické do vypuknutí dopadů zlomu, protože zdá se opravdu platí výrok Jamese R. Schlesingera (bývalého ministra energetiky USA): „Máme tu jen dva módy: samolibost a paniku.“ A v okamžiku kdy vypukne panika a jeden vyřešený problém nahradí dva další, očekávám ze strany byrokracie bojující o udržení své pozice spíš potíže než pomocnou ruku.
Politici po celém světě dosud nenašli odvahu problém zlomu ropy otevřeně nazvat pravým jménem. Trapná blábolení G. W. Bushe o budoucích (nereálných) podílech biopaliv na celkové spotřebě benzínu, které mají být splněny do roku 2017 na tom nic nemění (a už byla jako neuskutečnitelná označena i producenty biopaliv). Bush příští rok končí v úřadě a přesně tohle je příležitost předstoupit před národ a oznámit nepříjemnou pravdu. Od politika jeho „formátu“ však něco takového nelze očekávat. On je ukázkovým typem člověka, který pokud se mu realita nehodí do krámu, vytvoří si vlastní. Možná by měl znovu kandidovat Al Gore – ten se reality bojí podstatně méně. Tentokrát by byl nejspíš nejen (znovu) zvolen, ale stal by se i prezidentem.
Dokud média soustavně, masově a srozumitelně neprezentují tuto problematiku, nebude majoritní populace dostatečně informována a i poté by rozhodně úspěch nebyl zaručen. Velmi se obávám, že lidstvo není ve své většině morálně dostatečně vyspělé, aby se odhodlalo k efektivní reakci. Lidé pod tíhou důkazů přistoupí na fakt zlomu, který je snadněji prokazatelný než třeba dnes většinově přijímané globálního oteplování, ale stejně jako v případě ekologie budou ve skutečnosti spíše po změnách jen volat, než je skutečně reálně prosazovat a to zejména tím, že začnou u sebe. Je mnohem snažší svalovat vinu na hrabivé šejky a ropné magnáty a na chamtivé pumpaře, než si přiznat spoluvinu za právě probíhající situaci. Tohle je strukturální problém našeho způsobu života a nevyřešíme ho tím, že budeme ukazovat prstem na výše uvedené obětní beránky. Všichni jsme spoluzodpovědní a většina investovala materiálně a zbytek minimálně emocionálně do způsobu života, který nemám budoucnost. To je ovšem to, co se mnozí bojí vůbec vyslovit, zbytek to slyšet a potom aktivně řešit. Řeknete občanům, že své staré auto v rámci záchrany současného životního stylu mají vyměnit za hybrid a budou nejspíše nakonec souhlasit. Řeknete, že mají staré žárovky nahradit úspornými a nebude to jiné, ale řekněte jim, že místo autem musí jet veřejnou dopravou, která bude naplněná k prasknutí nebo na kole a že místo svícení mají v 9 hodin zhasnout a jít spát atd. a pošlou vás …..... . To je ale naneštěstí přesně ten typ adaptace, který si realita vyžádá.
Současný životní styl bude pokračovat dokud to půjde a zejména proto lze očekávat i druhou stranu mince – rychlejší degradaci systému, jehož možnosti a rezervy byly napnuty do krajností. Proto nemohu být optimista a proto je podle mě třeba počítat s pesimistickými scénáři. Veškeré závěry o lidské přirozenosti tuto teorii potvrzují. Po celou evoluční historii, s výjimkou posledních dekád (což je zanedbatelně krátké období), šlo o to přežít příští hodiny, dnešek. Dnes nám už nehrozí bezprostřední ohrožení a nejde tak o přežití, jako spíše o užití si co největšího počtu rozptýlení ve stylu: „Proč bychom se měli starat o nějakou budoucnost! Užijme si (spotřebujme) co můžeme dnes! Zítřek je daleko! Zábava musí pokračovat! Let´s party!“ Každá legrace, ale něco stojí, každá zábava jednou skončí a dnešní párty střídá zítřejší kocovina. Je spravedlivé, že současné generaci „party boys and girls“ se kocovina nevyhne, nespravedlivé, že za jejich současnou „pařbu“ už delší dobu platí účet 2/3 světa a platit budou i následující generace. Ty by se však téměř jistě nechovaly jinak.
Naše neschopnost kontrolovat vlastní primitivní impulzy (většinu jich společnosti musí držet na uzdě, některé naopak používají ve svůj „prospěch“ - ta současná podporuje soupeření oproti spolupráci a s tím spojenou enormní nerovnováhu v distribuci zdrojů), se nám stane v příštích letech osudnou a znovu, jako už tolikrát si vyžádá obrovské a svým způsobem zbytečné oběti. „Historie se neopakuje, ale rýmuje.“ řekl Mark Twain. A rým krize hrozící úpadkem a možná i kolapsem klepe na dveře. Nemyslím že existuje dostatečná vůle ani prostředky tuto krizi zastavit. Ledovec je příliš velký, příliš blízko a tahle loď je příliš velká a má malé kormidlo a se záchrannými čluny se opět nepočítá. Ať je situace jakkoliv špatná, jsem stále v situaci kdy sledujeme ledovec před nárazem, zatímco většina pasažérů dál slaví. Takže z toho mála vytěžme maximum. Co jiného nám nakonec zbývá?!
Prameny:
http://transitionculture.org/?p=224
http://www.energybulletin.net/7568.htmlhttp://www.energybulletin.net/29422.html
